XXXVIII - Ztracené poselství
Cítila jsem se nejistě. Veškerá místa, která mi dříve připadala důvěrná a známá, mi nyní byla nová a cizí, jako bych se nikde necítila bezpečně. Neustále jsem přecházela z místnosti do místnosti, ale v žádné jsem dlouho nevydržela a co bylo horší, ornament na mé dlani vůbec nevypadal, že by se mu chtělo jakkoli hojit; naopak mě stále pálil a byl stále tak jasný jako první den.
Sensei, poté, co si vyslechl naši příhodu, se tvářil velice bystře a pozorně. "Nemyslím, že by vám tímto prostřednictvím chtěl někdo ublížit," konstatoval, "ale nemyslím ani, že nejste v nebezpečí. Buďte obezřetná, nebezpečí číhá všude. Totéž," poukázal na své první čtyři žáky, "platí i pro vás, mí synové." To byla ale poslední slova, která jsme od něj slyšeli na příští dva týdny; začalo nám být totiž divné, že s námi vynechává některé tréninky, a Donatello zjistil, že se velmi často uzavírá do staré knihovny, kterou jsme objevili před dvěma měsíci.
Ona knihovna obsahovala asi jen dvanáct knih, ze kterých se dala s pomocí lupy vyluštit alespoň polovina písma. Ostatní svazky byly rozpadlé, potrhané či neúplné a navíc psané tak příšernou hatmatilkou, že nikdo z nás nevěděl, o čem pojednávají - s patrnou mistrovou výjimkou. Za dveřmi knihovny nebylo slyšet vůbec nic, ale to ticho v sobě mělo duši. Duši, která bloumala mezi knihami a snažila se najít něco, o čem jsme my neměli ani ponětí.
Ten večer jsem to už nemohla vydržet. Nezasloužím si nic nevědět. Nezasloužím si sedět a nic nedělat. Vstala jsem z postele a pohlédla na černé hodiny, na jejichž pozadí se rýsovala Mléčná dráha. Podle směru ručiček bylo asi tři čtvrtě na jedenáct. Nechala jsem boty ležet na zemi, abych snížila pravděpodobnost, že jejich zvuk někoho probudí, a vydala se vstříc poznání.
Potichu jsem se kradla temnou chodbou. Cestu jsem znala spíše zpaměti než z pohledu, přesto hrozilo, že o něco zakopnu nebo shodím nějaký předmět. U schodů jsem měla srdce až v krku, protože jestli byl sensei vzhůru, bylo prakticky nemožné, aby mu unikl jakýkoli zvuk, a pokud nebyl, tak měl velice lehký spánek. Zatím mi ale přálo štěstí - schody nevydaly ani jedno zavrzání a já mohla pokračovat dál. Zamířila jsem do dveří naproti schodům; vypadaly úplně stejně, když v knihovně někdo byl a stejně, když ne, jelikož dveře o síle půl metru moc zvukových vln nepropustily. Opatrně jsem vzala za kliku a jemně ji zmáčkla.
V tu chvíli jsem na rameni ucítila něčí ruku. Trhla jsem sebou a okamžitě se otočila. "Jsou zamčené," oznámil mi šeptem mistr a tvářil se přitom, jako by mou noční návštěvu knihovny čekal. "Jestli hledáte klíč, zde je." Vyzdvihl kroužek s klíči, chvíli v něm hledal a nakonec vybral velký, masivní klíč. "Omlouvám se, sensei," řekla jsem se sklopenou hlavou směrem do země, ale očima jsem stále ulpívala na těch mistrových. Zavrtěl hlavou. "Když už jste sem přišla a dávala si tak záležet na tom, aby o tom nikdo nevěděl, nemá smysl vám bránit a čekat, až sem přijdete v jinou dobu. Až odejdete, znovu zamkněte a klíč mi vraťte. Přeji vám přijemný zbytek noci..." Zcela ledabyle se otočil a ztratil se mi ve tmě.
Připadala jsem si neuvěřitelně trapně a provinile, bylo mi líto, že se ke mně přistoupil s tak chladnou samozřejmostí, kterou jsem si zasloužila. Nenáviděla jsem se za to, že strkám klíč do zámku a dvakrát jím otáčím, ale když se ozvalo klapnutí, zavládla ve mně zvědavost. Potichu jsem otevřela dveře - mistr měl pravdu, když už tu jednou jsem, tak v tichosti.
Přivítat mě přišla naprostá a dokonalá černočerná tma, taková, jakou jsem snad ještě neviděla. Nejistě jsem našlápla nohou na podlahu. Její drsnost a suchost mi napovídala, že je pokryta silnou vrstvou prachu, což zřejmě znamenalo, že pokud tu sensei něco studuje, nechodí po celém prostoru knihovny, nýbrž vyhledává jen určité místo. Jak mám tady ale najít knihu či svitek, který četl? Kdybych rozsvítila, někdo by jistě seběhl dolů, poněvadž v knihovně světlo nebylo a vypínač se nacházel až v hlavní místnosti; navíc by ji osvětlil celou.
Nakonec mi nezbylo nic jiného, než se vydat zpátky po schodech do mého pokoje pro baterku. Ten nápad se mi vůbec nelíbil, jenže noc ubíhala a nalézt předmět mistrova zájmu bude nejspíš podobné hledání jehly v kupce špendlíků. Vyšla jsem po schodech tak rychle, jak to jen šlo, vkradla se do čtvrtých dveří po levé straně a pod polštářem jsem nahmátla svůj malý světelný zdroj. Díkybohu mě nikdo nevyrušil, ale jeden schod při mém návratu tentokrát zavrzal až hrůza. Modlila jsem se, aby měli nocležníci v ostatních pokojích klidný a hluboký spánek, a co nejopatrněji pokračovala v tiché chůzi až ke knihovně.
Ukázalo se, že jsem ohledně náročnosti hledání neměla daleko k pravdě. Knihovna byla mnohem větší než v mých představách a různobarevným knihám, jakož i svitkům či dokonce jednotlivým stránkám, chyběl jakýkoli systém uspořádání. Prostě tu ležely kniha vedle svitku, svitek vedle sešitu, každý jinak velký a o nějakém abecedním pořádku se vůbec nedalo mluvit.
Zpočátku jsem byla vyděšená, jak tu mám cokoli najít; pak jsem si ale všimla, že na zaprášené podlaze vedou stopy k jedné polici. Následovala jsem je a došla až k hromádce starých knih. Úplně nahoře leželo cosi, co ke knize sice podle obalu nemělo daleko, ale většina jejích stránek se nejspíš povalovala někde v srdci knihovny. Když jsem ji sebrala, povšimla jsem si jedné zvláštnosti; neměla na obalu nápis, nýbrž kruh ze sedmi ornamentů. Jeden mi byl velice známý, což mě utvrdilo v dojem, že jsem na správné cestě; ostatní mi nic nepřipomínaly. Na chvilku jsem se vzdala pokušení, že bych si knihu přečetla na místě, i když mi bylo jasné, že ji tu sensei zítra bude hledat, zamkla knihovnu a odešla s podivnou knihou do svého pokoje.
Rozsvítila jsem lampičku, pohodlně si lehla a otevřela důvod mistrových absencí. Kniha pro mě měla ještě jedno překvapení; její zbývající stránky měly totiž černou barvu a písmo bílou. Jakási neurčitost a absurdita mi působila mráz po zádech. Na první straně, která kupodivu nechyběla, se skvěl zvláštně šikmý japonský symbol. Kdybych se předtím nepodívala na jinou část knihy, bála bych se, že celá kniha bude psána znaky nebo alespoň japonštinou; některé pasáže tu nějaký dobrodinec napsal angličtinou, a proto jsem rychle otočila na další stranu, abych poodhalila roušku tajemství.
Ukázalo se, že tato kniha plnila funkci čehosi jako deník či kronika nějaké skupiny nebo klanu. Na začátku se zde zjevně psalo o jednotlivých členech, jejichž charakteristiky měly i přiložené fotografie, ovšem podezřele nejasné. Bylo tu popsáno celkem šest lidí; každému z nich příslušel jeden ze sedmi symbolů. Nevěděla jsem ale, jestli jsou zde uvedená jména pravá, jelikož jejich význam většinou ležel v nějakém zvířeti nebo barvě, nikoli však k tradičnímu japonskému jménu.
Ta byla následující:
Raion Kurokawa
Senshi Naito
Aijin Akaikusa
Tsume Seishin
Kitsune Noniwa
Ishi Shirudo
Poslední jméno tu však nebylo. Stránka dokonce postrádala i fotografii sedmého člena, nýbrž se přes celou jednu stranu táhl symbol totožný s jeho zmenšenou kopií na mé dlani. Myšlenku, že bych já měla cokoli společného s touhle černobílou knížkou, jsem zatím hodlala dále zavrhovat, dokud se nedozvím více. Pod symbolem se schovávala pouze jedna věta: "Brána ke zmizelému zrcadlu se otevře pouze tehdy, přijmeš-li písmo neviděného."