XXXIX - Nástin temné pravdy, I.část
Náhle jsem za sebou zaslechla pohyb a otočila se. "Víš, že to teď vypadá, jako kdyby ses nám vzdalovala?" přemítal Leonardo. "Docela se divím, že nikdo jiný dnes neměl zájem se sem podívat." "Ale mě sem mistr pustil," namítla jsem, což byla svým způsobem pravda; po chvíli mi však takové obhajování začalo připadat ohavně nečestné. "Dobře - nejdřív jsem sem šla tajně," opravila jsem se a dívala se na jeho prozíravý pohled. "Ale pak se objevil mistr a dal mi klíč. Takže to asi nebude žádné tajemství, nebo aspoň nic moc důležitého." "Tak proč má ta knížka na obalu symbol, na který se můžeme podívat vždycky, když jsi nablízku?" zeptal se podezřívavě a knihu mi vzal. Cítila jsem se podobně jako předtím před senseiem. Má skutečně předpoklady pro to, aby se jednou stal učitelem, pomyslela jsem si.
"To vypadá jako nějaký záznamový arch," uvažoval Leonardo a opatrně otáčel starými stránkami. "Musím ale říct, že takový jsem ještě neviděl. Proč sem mistr chodí studovat zrovna tohle?" "Třeba tu značku už odněkud zná," napadlo mě. "Možná," připustil Leonardo i tuto alternativu a věnoval krátký pohled zvláštnímu znaku na první stránce. "Takový symbol neznám," oznámil bezbarvým, prázdným hlasem. "Možná že ani neexistuje." Mnohem déle si však prohlížel ta podivná jména; dokonce se k nim i vracel a srovnával je s ostatními. "Tsume Seishin... Můžu ti to přeložit, jestli chceš, ale asi ti to nic neřekne." "Vím, co znamená," řekla jsem. "Duch hřebů. Bude to asi jen umělecká přezdívka nebo tak. Třeba to používali jako krycí jména." "Stejně mi ale celá ta kniha připadá nějaká divná," prohlásil Leonardo, což by nejspíš řekl každý, kdo by se na ten deník jen podíval. "Je například zajímavé, že tolik stránek chybí, ale přitom tam zůstaly tyhle charakteristiky. Jako by někdo nechtěl, aby si o nich lidé mohli přečíst víc. Navíc, obal té knihy je tlustý, musela mít hodně stránek. Vypadá to, jako by někdo ty důležité vytrhal." "Z jakého důvodu sem ale mistr chodí tak dlouhou dobu? To si pořád pročítá těch osm stránek?" "Dobrá otázka," poznamenal Leonardo. "Pochybuji, že je to bůhvíjak skvělý nápad, ale můžeme se mistra zítra zeptat," navrhla jsem. "Za pokus to stojí," pokrčil rameny Leonardo a zamířil ke dveřím. "Dobrou noc," rozloučil se. Odpověděla jsem mu stejně, strčila knihu do police a připravila si klíč, abych mohla knihovnu zamknout.
Protože předpověď počasí hlásala dlouhodobé deště doprovázené větrem, napadlo Donatella, že zvýšená hladina vody ve stoce by mohla v kanalizaci nadělat docela slušnou paseku a do určitých míst bychom se vůbec nedostali. Prohlásil, že je nutné zprovoznit některé boční výlevy, které by umožnily rychlejší odtok vody. "Je jich několik a jsou rozmístěné docela daleko od sebe," ukazoval nám Donatello na mapě cíle chystané výpravy. "A protože nestojím o pořádnou koupel ve špinavé vodě, doporučuju, aby šel někdo se mnou. Kdo se hlásí?"
Přihlásili se samozřejmě všichni, už delší dobu jsme byli uvyklí na stereotypní dny a to nám nijak neprospívalo. Mezi dobrovolníky jsem byla i já, vzápětí jsem však ruku spustila. "Omlouvám se, ale musím si ještě něco vyřídit. Přijdu za vámi potom," zdůvodnila jsem svou částečnou absenci. "Tssss," okomentoval to poťouchle Michelangelo. "Než tam přijdeš, budeme už třikrát zpátky." "Aby ses nedivil," zpražila jsem ho a vyběhla ze dveří.
Sensei seděl zrovna na koberci v obývacím pokoji a popíjel čaj z malého, hezky zdobeného kalíšku. Oči měl zavřené, soustředil se výhradně na podstatu chuti. Nedal na sobě znát, že jsem vešla do místnosti, ale bylo více než zjevné, že o mně věděl. Přešla jsem až přímo před něj a krátce se uklonila. Pravda, sice jsem moc často nevídala, že by mu úklonu věnoval někdo jiný, ale já s ním nebyla tak úzce spjatá a navíc jsem si potrpěla na etiku. "Promiňte, mistře, mohu vás přerušit?" zeptala jsem se tiše. Sensei odložil kalíšek, otevřel oči a kývl hlavou. "Když jsem včera byla v knihovně, všimla jsem si tam jedné zvláštnosti." Z mistrovy strany nepadla žádná reakce, což pravděpodobně znamenalo, že dobře ví, o čem mluvím. "Jedna kniha měla na obalu úplně stejný znak, jako mám já na ruce. Psalo se tam o osobách, které neznám, byly tam fotografie, ale u mého znaku nebyla žádná, jen nějaký vzkaz." Mistr pomalu vstal. "Jen se chci zeptat, jestli o tom nevíte více," dodala jsem a doufala, že jsem ho neurazila. "V knize, o které mluvíte, jsou skrytá tajemství, která ale pomocí oné knihy nerozluštíte. Ani já jsem zatím nepochopil smysl umístění toho svazku zrovna v této knihovně," prohlásil mistr, jeho slova však říkala jen to, co já už jsem dávno věděla. "Víte ale, o kom se tam píše, nebo ne?" zkoušela jsem ho přesvědčit, sensei ale jen pomalu zavrtěl hlavou.
"Když jsem si procházel tu knihu, vybavila se mi dávná vzpomínka. Uvědomil jsem si, že nebyla pravda, když jsem vám řekl, že jsem ten znak nikdy předtím neviděl. Tehdy jsem ještě žil u svého mistra; nebylo to dlouho před jeho smrtí. Vzpomínám si, že jednoho večera za ním někdo přišel. Mistr otevřel a vpustil tu osobu dovnitř. Měla na sobě plášť. Onen člověk mistra Yoshiho pozdravil - podle hlasu to byl muž - vešel do obývacího pokoje, ale neposadil se, nýbrž se postavil k mistrovi čelem a začal mu cosi říkat. Mluvili spolu ale tak tiše, že jsem z té dálky nezaslechl jediné slovo. Jejich rozhovor netrval příliš dlouho, mohlo to být nejvýše několik minut. Pak se ten cizinec otočil a měl se k odchodu. Ani tehdy jsem nezahlédl jeho tvář, cosi se mu ale ve světle lampy zalesklo na hrdle. Byl to amulet, který měl pověšený na krku. Neměl jsem čas prohlédnout si ho pořádně, jsem si ale téměř jistý, že šlo o stejný symbol. Ten muž se předtím u mistra nikdy neukázal, ani nikdo jemu podobný, a také už nikdy nepřišel. Asi dva týdny nato jsem viděl mého mistra zemřít."
Chvíli jsem mlčela. Přemýšlela jsem o podrobnostech, aspoň maličkém detailu, který by mi pomohl přiblížit se správné cestě. "Ten symbol jste pak už nikdy neviděl?" zeptala jsem se pomalu. Sensei zavrtěl hlavou. "Teprve nedávno jsem na něj narazil v knihovně. Ta kniha musí obsahovat informace o nějakém klanu. Nezdá se mi ale, že by nám byli nepřátelští." "Možná to i souvisí s tím mužem, který mě tehdy oslovil," vzpomněla jsem si na tajemného cizince, který mi jako jediný zatím řekl příjmením, o kterém jsem si však nebyla jistá, jestli je vůbec moje. "Nevíte, co znamená ten znak na první straně knihy?" vyzvídala jsem dál. "To je asi jediné, co je na těch stránkách k pochopení," překvapil mě svou odpovědí mistr. "Není to totiž klasický japonský znak, ale tajný jazyk Himitsu, který mezi sebou používaly staré klany válečníků před tím, než se jejich spojenectví rozpadlo pod nájezdy kočovníků. Toto slovo znamená Pomsta, japonsky Shikaeshi. Ty útržky textů už jsou normální japonštinou, ale neříkají nic určitého." Pomsta... Komu se asi ti lidé chtějí mstít, řekla jsem si. Doufám, že ne mně.
Hluboce jsem se uklonila. "Děkuji vám, sensei," řekla jsem potichu. "A omlouvám se, že jsem vás zdržela..." Omluvně jsem se zadívala na odložený, nyní již vychladný čaj v kalíšku. "Musela jsem se ale zeptat." "To je v pořádku," usmál se. "Mám v těchto dnech pocit, že klíč k tomuto tajemství máme již na dosah ruky, někdo nám ho ale pořád úmyslně bere."