XXXII - Čelní pohled
To šedé zjevení mi udělalo takový zmatek v hlavě, že jsem při snaze o trochu rozptýlení při hře v šachy táhla Donatellovými figurkami. "Na co myslíš?" ohradil se dotčeně a vzal mi z ruky svého bílého jezdce. Já hrála vždy s černými. "Ani nevím," věnovala jsem svou nesmyslnou odpověď dřevěnému stolku, na kterém jsme hráli. "Něco se mi zdálo. Něco hodně divného." "Svoje sny si nech až na noc, teď hraj," vybídl mě protihráč, čímž mi definitivně zkazil chuť do dalšího tahu. "Končím," oznámila jsem mu a zamířila nahoru ke svému pokoji, abych si vzala něco na sebe a šla se projít na čerstvý vzduch. "Jasně, prohráváš," poukázal posměšně Donatello na mou ohroženou královnu a krále krčícího se v rohu herního pole. "Nemysli si, že mi unikneš," smál se Donatello. "Pozice těch figurek si zapíšu."
Bylo větrno. Slunce už téměř zašlo za horizont a předávalo vládu mrazu a tichu. Každý list poletoval na jinou světovou stranu a kaluže na silnicích pomalu zamrzaly. Seděla jsem u výtahu na střeše a snažila se urovnat si myšlenky. Měsíc se mi schovával, jen jeho matný pozůstatek ozařoval vysoká mračna. Nikde ani stopy po bílých tečkách na obloze; dnes jsem seděla skutečně v jezeře temnoty.
Měla jsem ale pocit, jako bych tu nebyla sama. Bála jsem se nakouknout za výtah, aby tam na mě nevyjely rozmazané šedé oči. Nechtěla jsem se podívat dolů ze střechy, aby mě něco zezadu nestrčilo. Cítila jsem se úplně odříznutě. Ze všech stran na mě doléhalo jednak vábení, jednak varování, a každé protiřečilo tomu druhému. Brněla mě z toho hlava, jako kdybych ji nechala týden v mixéru. Lebku mi provrtávaly černavé představy.
Začalo mi z toho být zle. Moje dýchání se stalo přerývaným, zrak přeskakoval z jedné vlny na druhou, ze zaostřeného prostoru na rozmazaný. Co se to se mnou dělo? Narovnala jsem se, aby se mi alespoň trochu uvolnil hrudník, moc mi to ale nepomohlo. Rukama jsem se opřela o zem a dezorientovaně se postavila; v tu chvíli mi to připadalo spíš jako přítěž, protože se mi všechno motalo a kymácelo. Měla jsem spadnout ze světa.
Najednou jsem zjistila, že to, co jsem považovala za jakousi ozvěnu svých povzdychů a kňourání, není důsledek šílenství ani odrazem zvukových vln. Někdo - a nebyl daleko - tiše, ale jaksi nesouvisle kráčel po střeše a dopady jeho nohou na zem se zdály být nepravidelné, nenormální, v nepořádku. Ten rytmus mi přišel divný - nejsou tam dva? Nebo víc? Že by byl jeden zraněný? Nebo se mi to jen zdá? Mám se tam jít podívat?
Opatrně jsem nakoukla za roh. Napůl s úlevou, napůl s obavami jsem zjistila, že zdrojem série nesourodých zvuků není hubená mlhavá příšera, nýbrž osoba z masa a kostí, přesněji řečeno dvě osoby z masa a kostí. Vypadalo to, že každá se snaží jít opačným směrem než ta druhá, takže si obě navzájem bránily v chůzi. Té, která byla vepředu, už zjevně docházely síly; teď převažovala druhá postava, stojící za ní a tlačící ji kupředu. Po chvilce ztratila nervy, popadla ji za ruku, čímž ji obrátila čelem k sobě, a vrazila jí takovou ránu do obličeje, až se ta první zhroutila na zem.
Dvě možnosti. Buď tam vyletět a zjednat pořádek, nebo stát na místě a čekat, co se stane. Naskytly se ovšem jisté skutečnosti, které výběr ztěžovaly: můžou se objevit další podivné existence, jejichž způsoby očividně nebudou zrovna uhlazené, dále pokud si mě ten člověk všimne dřív než já jeho, je klidně možné, že se nebude chtít zdržovat a rovnou toho druhého shodí ze střechy, a já nemám na obranu nic než svoje ruce a nohy. Než bych stačila zburcovat své přátele, zůstala by tady po tomto incidentu jen zvířená zrnka prachu. Nedalo mi to.
Záhadná osoba si během mého přemýšlení naložila své nehybné, ale snad ještě živé závaží přehodila přes ramena na záda a vykročila k nouzovému schodišti. Utéct mi chceš, potvoro? Vystřelila jsem zpoza rohu s rizikem, že budu slyšet; stalo se, jenže dotyčná potvora se kvůli přítěží, které ji tlačilo na zádech, nestačila dost rychle otočit, následkem čehož se po mém nárazu skácela jako pytel brambor, dopadla však překvapivě hbitě a hned byla zase na nohou. Žádné "co tu děláš" nebo "vypadni" se nekonalo; vytáhla z nějakého záhybu látky svých šatů cosi malého, ale špičatého a hodila to po mně. Stačila jsem uhnout.
Osoba ležící na zemi mezitím procitla. Když viděla, že ji momentálně nikdo nesleduje, začala se pomalu plazit z dosahu a asi po třech vteřinách učinila zoufalý pokus o zvednutí se na nohy; jakmile se ale narovnala, můj neočekávaný protivník si toho všiml, přeběhl k ní a než jsem ho stačila dostihnout, podrazil jí nohy a uštědřil pořádný kopanec do hlavy, čímž ji kompletně zbavil vědomí a poslal zpět na studenou podlahu.
To už jsem toho násilníka ale konečně dohonila a následným úderem mu připomněla, že jsem k jeho smůle pořád tady a nemíním si nechat líbit, co dělá. Měkkota rozhodně nebyl; okamžitě se otočil a zablokoval mi další útok. Pohyboval se s podezřelou přesností a vzájemně jsme si vyměnili několik ran. Jeho styl vypovídal o tom, že nemá moc času se zdržovat; pokaždé se mě pokusil prakticky jen na chvíli zdržet a spěchal k ležící postavě, cestu jsem mu ale vždy zastínila, pokud to šlo. Problémy nastaly až ve chvíli, kdy už toho měl opravdu dost a souboj dosáhl délky přibližně pěti minut. Rozhodl se tedy pro zbabělou a podlou taktiku.
Podařilo se mu zasáhnout mě do břicha, přesně do toho místa, které vždycky vyřadí nepřítele z boje. Napůl mě přehodil přes okraj střechy; sílu k odporu jsem v sobě ještě našla, tudíž nechal tento záměr nedokončený, sebral nůž, který po mě hodil, odběhl ke svému bezvědomému zajatci a přiložil mu jej ke krku. "Nepřibližuj se!" varoval mě udýchaným, ale pevným hlasem. Vlastně varovala. S překvapením jsem zjistila, že podle toho, jak ta zmije mluví, je to nejspíš moje vrstevnice. Ustrnula jsem v půli kroku. "Nezkoušej to," napadlo mě ji trochu odradit nebo alespoň zdržet, i když naděje, že mě už želvy hledají, byla docela mizivá. "Nenechám tě odejít. Nemůžeš tady stát celý den." Ušklíbla se. "To ne," přisvědčila a přesunula svůj pohled někam za moje záda. "Ale oni mohou."