XXXI - První poslání (Lia´s tale)
V tom rozlehlém, matně osvětleném domě nebyl kladen důraz na čas, pokud to nemělo co dělat s příkazy. Chtěl-li by někdo najít logiku v těchto širokých chodbách, ztratil by se dříve, než by vůbec začal hledat správnou cestu. Světlo bylo úmyslně utlumeno, aby ti, kteří tu tiše kráčejí, nepoužívali zrak, ale mysl. Ty nejdůležitější místnosti se nedaly najít po paměti; chodci museli vědět, jak použít zvláštních možností, které jim o trochu zpřístupní cíl jejich cesty - například za obrazem v devátém patře se skrývala páčka, jež ovšem otevírala dveře o dvě poschodí níž - aby nepovolaný hned neodhalil tajný vchod. Stejně tak si museli příslušníci klanu zapamatovat, kam naopak chodit vůbec nesmějí; existovaly i chodby, které byly vytvořeny výhradně jako past pro potenciálního vetřelce. Jedna z nich údajně číhala v patnáctém patře a celému tomuto okruhu se každý vyhýbal, jak mohl. Dobře věděl, s jakým nebezpečím by si zahrával, kdyby se tam odvážil.
Lia se v těchto zkušenostech teprve zaučovala. Povolili jí chodit do přijímací síně, navštěvovat své společníky, pokud by od nich něco potřebovala, cvičit do rozlehlého dojo, které zabíralo téměř celé 8.patro. Celkově tak měla přístup od přízemí až do patra desátého; kdyby se odvážila vyjít do vyššího, trest by byl nemilosrdný. Tam už mohli jen ti nejzkušenější. Nesměla vycházet ven, proto jí postupně bledla kůže a pohled se zmatňoval, až svým vzhledem připomínala smrtku. Za celý svůj pobyt zde se skupinou, do níž patřila, nepromluvila ani slovo, a také s ní si nikdo nepovídal. Prakticky oněměla od doby, kdy ji sem přidělili; neměla příležitost ani nutnost se na něco ptát. Postupně zjišťovala, že musí pouze odpovídat na položené otázky nebo navrhnout něco důležitého. Jelikož prozatím ani jedno nebylo třeba, většinu volného času trávila procházením těch nejtemnějších chodeb, kde ji nikdo nerušil, a přemýšlela sama o sobě. Měla vyhlédnutá místa, kam téměř lidská noha nevkročila, a ta bývala ponurá, tichá a jako bez života. Svíčky tam chyběly. Na některých stěnách visely obrazy, jejichž pravý smysl zůstával nepochopen. Žádné židle, stoly ani tapisérie. V strohosti, chladu a samotě hledala Lia svou útěchu.
Poprvé porušila svou mlčenlivost, když si jedné noci kolem desáté prohlížela drobnou kresbu úplně na konci 6.patra. Nikdy tam dosud nebyla. Strach, který vyvolávala tma a ticho, Liu nějakým způsobem uklidňoval. Na obrázku čísi neznámá ruka tužkou vykreslila ženu v lehkém šedém plášti, jak stojí na okraji mostu, který v polovině rozvodněné řeky končí. Měla už jednu nohu ve vzduchu a vlasy jí zjevně vlály ve větru. Dívala se směrem nahoru, za sebou černé pahýly ztrouchnivělých stromů pokrytých sněhovými závějemi, před sebou na břehu řeky začínala poušť. Lia si právě sama sobě pokládala otázku, proč jsou všechny kresby v tomhle patře tak depresivní, a přestože neviděla všechny detaily v tmavém prostředí, úplně viděla, jak se ta zvláštní postava na obrázku pohybuje.
Vycítila za sebou něčí přítomnost. Otočila se. "Co tu děláš?" otázal se nedůvěřivě Kaemon. Byl to jeden z prvních, kteří se Lii ujali a seznámili ji se zdejšími pravidly. Patřil k nejvěrnějším mistrovým služebníkům, čemuž odpovídalo také jeho postavení; proto měl mezi ostatními velké slovo.
Lia si povšimla, že jeho tvář nese známky boje. Přibylo mu na ní několik oděrek a zrak mu dosud planul. "Jen se dívám," ujistila ho a pokynula hlavou na černobílou kresbu. "Jestli tu ale nemám být, řekni, odejdu." Kaemon nepatrně zavrtěl hlavou a odhrnul si pramen černých vlasů z očí, jelikož mu do nich sklouzl.
Nezůstal však u zvídavých otázek. "Pojď se mnou, Mio. Mistr za chvíli beztak všechny svolá do přijímací síně, aby si vyslechli hlášení." Lia se nemusela ptát, o čem chce mistr hovořit. Původem informací mu byl zjevně Kaemon a jeho skupina. Věděla dobře, že dnes obhlíželi západní křídlo.
Sestupovali schody do 5.patra, když minuli Kiyoshiho. Směřoval ke dveřím nalevo od místnosti slávy - přesně opačným směrem, než šli oni. "Je čas jít," upozornil ho Kaemon. "Nezdržuj se." "Nepokoušej se mi rozkazovat," varoval ho Kiyoshi a stiskl čepel své dýky. Jednu nohu měl na důkaz nesouhlasu nakročenou ve směru svého cíle. "V téhle hře hraji vyšší roli než ty. Mohu jít, kam se mi zlíbí." "A ty bys neměl zkoušet odporovat mistrovu příkazu," vložila se do rozhovoru Lia. "Víš, že to se rovná náznaku vzpoury." Kiyoshi na ni chvíli nenávistně hleděl, prohlížel si ji, propaloval její oči svými. Pak jen krátce procedil: "Dej si pozor, co říkáš, Mio Ankoku, ať ti nemusím připomínat, že mé slovo tady platí více než tvé." Lia vztekle pohodila hlavou a rychlým krokem vyrazila po schodech dolů, až ji Kaemon musel dohánět.
V přijímací místnosti už byla většina čerstvě probuzených, ale bdělých účastníků setkání. Někteří výrazně mrkali, aby si rozcvičili oči, jelikož tušili, že dnes už spát nepůjdou; pár si jich dokonce protahovalo končetiny. Lia a Kaemon se posadili mezi několik členů elitní jednotky; to si nedovolil jen tak někdo. Ve skutečnosti byli ostatní docela rádi, že se jim mohou vyhnout; Liu však tito válečníci velice zajímali. Kromě Kaemona a Kiyoshiho znala jménem jen pár z nich, ty však teď neviděla. Když dorazili poslední opozdilci, ze zadní části místnosti vyšel mistr. Pokud do této chvíle někdo tiše mluvil, teď dozajista zmlkl.
"Jsme tu všichni?" otázal se mistr černě zabarveným hlasem. "Všechny pokoje jsou prázdné, mistře," zašeptal obrovitý, nejméně dvouapůlmetrový muž v uctivé pokloně. Dokonce i on si držel od Sakiho určitou vzdálenost a vyznačoval mu bezmeznou pokoru. Mistr pokývl a obrátil se zpět ke klečícím ninjům. "Nechť vstane velitel 3.jednotky a řekne nám, jak dopadla jeho hlídka," pokynul a Kaemon se opatrně zvedl ze země. Pomalu nakráčel doprostřed místnosti a otočil se čelem ke svým společníkům. Teprve když mu dal mistr svolení, začal mluvit.
"Vyrazili jsme směrem k hlavní silnici, kde jsme se rozdělili na tři trojčlenné skupiny. Každá se pak vydala jinudy. Ta naše měla v plánu zmapovat celý neprověřený úsek západně od tohoto sídla. Nikdo nás neviděl, dokud jsme ostře nezahnuli na sever." Mistr zpozorněl a jeho výraz se začal nebezpečně měnit z klidného na znepokojený a pak až na rozzlobený. Kaemon se musel nadechnout, aby nabral odvahu pokračovat. "Z jedné střechy jsme si rozhodli udělat pozorovací bod. Neměli jsme ale štěstí - za výtahem, který na ni vedl, se schovával nějaký mladý kluk s dívkou. Zvedl se a začal s námi bojovat, vzdoroval nám ale jen tak dlouho, než se jeho společnice obrátila na útěk - "
Vtom ho mistr přerušil. "Vy jste ji nechali utéct?!" vykřikl tak hlasitě, až všem přítomným přeběhl mráz po zádech. "Ne, mistře," hovořil Kaemon s pohledem pevně upřeným do země. "Jen já a Kiyoshi jsme se vrátili podat vám zprávu. Zbytek hlídky je pronásleduje a podle posledních informací se už toho kluka zbavili."
Mistr se k němu přiblížil tak blízko, že kdyby chtěl, dosáhl by rukou až za Kaemonovu hlavu. "Jestli mi nepřineseš jejich hlavu," drtil mezi zuby docela jiná slova, než skutečně vyslovoval, "potrestám tebe a celou tvoji skupinu tak, že na to nezapomeneš do konce života a pokud v tobě zbyde ještě nějaké zrnko sebeúcty, vytrhnu ti ho vlastní rukou ze srdce. Rozumíš?" "Ano, mistře," pokývl Kaemon hlavou, stále skloněnou k podlaze. V této pozici chvíli couval, než se pomalu narovnal a vyběhl z místnosti. "Mio Ankoku!" zaslechla Lia své druhé jméno. "Běž s nimi. Jestli se mám přesvědčit o tvé schopnosti, pak je na to první příležitost," hlásal jí Oroku Saki pohledem, kam má vyrazit. Lia okamžitě rozkaz uposlechla, uklonila se a rozběhla se do pátého patra, kde byly uloženy zbraně i výstroj. Nehodlala neuspět na své první zkoušce.