XXX - Dáma v šedém
Byl to zase jeden z těch dní, kdy jsme se věnovali úklidu, pro Mikeyho přeloženo jako Svátek práce. Ačkoli jsme se snažili ze všech sil udržovat pořádek, abychom se právě úklidu vyhnuli, stačilo, že se občas někdo neudržel a k zapomenutému sáčku na stole se po několika dnech přidala i plechovka, drobečky, hrnek s růžovobílou zebrou a posléze jsme si už museli zabrat dvacet minut předem, než jsme se začali připravovat na trénink, jelikož najít veškeré vybavení byl vzhledem k chaosu vládnoucímu v našem sídle úkol vskutku nelidský.
Všichni jsme věděli, co nám sensei řekne, ještě dřív, než si tiše odkašlal, což bychom mimo jiné nepřeslechli ani na přechodu na křižovatce, a opět se potvrdily naše domněnky. Museli jsme se prostě smířit s tím, že perfektní úklid neexistuje, nemluvě o tom, že všechno, co umí mluvit a logicky uvažovat, se k němu ani nepřiblíží, a každý nejdříve začal pokusy proměnit místnost, v které spal, zase v pokoj.
Já jsem se nesmírně nadřela s utíráním prachu. Ano, přiznávám, ostatní s tím problém neměli, ale protože vrstva pod postelí už mi málem nakukovala pod peřinu a jednou jsem si kýchla tak hlasitě, že to probudilo celé doupě v půl jedné ráno, bylo už nutné se s tím nějak vypořádat. S pohledem plným soucitu jsem přesvědčovala ten nešťastný starý hadr, kterým jsem podlahu a nábytek vytírala, aby ještě chvíli vydržel, než se dobrovolně přihlásí na názornou ukázku spáchání seppuku, a ten chudák, který měl předtím modrou barvu, byl za dobu vytření čtvrtiny podlahy pod postelí úplně šedý a trčely z něj vlasy. Říkala jsem si, že tuhle neživou trosku nemůžu snad ani vyhodit, natož vyprat, ale nakonec přece jen skončil v koši.
Dál už to nebylo tak těžké. Vyházela jsem staré vybledlé plakáty, které mi sem Michelangelo natahal během jednoho večírku, oživila vyleštěním košík všemožně zbarvených achátů, pro které mám odjakživa slabost, zametla všelijaké drobečky a roztřídila obsah všech zásuvek, abych nebyla překvapená, až mezi ponožkami najdu přívěšek z barevného křišťálu, což byl dárek k mému loňskému svátku od Leonarda, nebo naopak až najdu ponožku nacpanou v Knize pěti kruhů od Miyamota Musašiho, což by byla taková urážka slavného válečníka, že bych se na místě tou ponožkou zaškrtila.
Zatímco Raphael s Michelangelem sváděli urputný boj se svými ložnicemi, Donatello s Leonardem si našli místo u senseie, který si spořádaně a v klidu uklidil už minulý den. Mistr ukusoval z malé, chutí neobohacené sušenky a zapíjel ji doušky čaje, Leonardo se bavil posloucháním poněkud hlasitých zvukových projevů linoucích se z horních pater a Donatello opisoval očima stále jednu a tutéž úsečku po novinových listech. Už jsem se chtěla zeptat, co v nich píšou, když jen tak polohlasně prohlásil: "Dokončily se opravy na supermarketu... Skvělé, do téhle chvíle jsem venku po nocích dýchal jenom prach z omítky..." Leonardo tiše zazíval. Sensei prodloužil mrknutí asi o jednu šestinu vteřiny a opět se vrátil do svého přimhouřeného, klidného výrazu. Seshora se ozvala tlumená rána, což znamenalo, že buď spadl šuplík ze skříňky, nebo jeden z těch dvou nahoře dostal pohlavek. Podle síly zvuku soudit nelze. "Dva televizní programy jsou zase v provozu..." oznámil monotónně Donatelo a zdálo se, že ani nevnímá sám sebe. Byla to relativně klidná chvíle. Mistr Tříska odložil šálek a položil si prsty na svůj oděv. Nevím, jestli odpočíval, nebo meditoval. Možné je obojí. "Ztratila se nějaká Lia Norrisová..." Donatellovi už téměř nebylo rozumět. "Už zase... pořád se... někdo... ztrácí..." Leonardo se ušklíbl, vstal a jemně vysunul Donatellovi noviny z ruky. Ten to ani nepostřehl. Za okamžik se pomalu zdvihl a zamířil směrem ke schodům, promlouvajíce k nám cosi, jehož tématem byl odpočinek.
"Tohle mě zajímá," zbystřil Leonardo a zahleděl se na fotografii, která na něj zírala z černobílého listu. "Vypadá docela obyčejně, co?" ukázal mi obrázek hezké, černovlasé dívky, věkem asi kolem sedmnácti let. Když jsem učinila jakýsi pohyb mezi přikývnutím a pokrčením rameny, spekuloval: "Vždycky se ztrácejí ti obyčejní, nebo ti, kteří jsou nějak významní nebo bohatí. O zmizení těch ostatních se pak už nikdo nezmiňuje..." "Myslíš, že se najde?" zeptala jsem se, aniž bych své otázce nějak zvlášť věřila. Leonardo mi odpověděl tím samým pohybem, který jsem já před chvílí použila: "Snad. Ale v poslední době se noviny nezmiňovaly o žádných záhadných úmrtích, takže tak za měsíc už tady budu číst příběh, kdo ji našel." Složil noviny a šel okřiknout Michelangela s Raphaelem, ať přestanou dělat randál, nebo nás uslyší i ufoni někde nad Marsem.
Tu noc se muselo stát něco zvláštního. Vzduch byl jaksi těžký, nedýchatelný, tlačil mě do hrudi a stahoval někam dolů. Jako kdyby se veškerá váha vzduchu v mém pokoji smrštila do jednoho velkého závaží zavěšeného těsně nade mnou. Asi do půlnoci jsem nemohla usnout; usuzuji dle toho, že jsem šla spát v půl desáté a naposledy jsem se podívala na hodinky, když bylo půl dvanácté.
Pak mě přemohl stav, který nelze nazývat spánkem klidným či neklidným, nýbrž vysvobozujícím bezvědomím. Tápala jsem kdesi v kouřovém, nekonečném prázdnu mezi realitou a svou myslí; teprve po chvíli se šedá tma trochu rozplynula. Rozhlížela jsem se kolem, útvary kolem mě však teprve nabývaly tvarů. Nezostřily se úplně; nakonec zůstaly matné, nejasné a ponuře černobílé. Vlastně ani netuším, kde jsem se to ocitla. To něco přede mnou, co se postupně formovalo do pohybujícího se shluku kouřových plynů, mi totiž vytlačilo myšlenky na cokoliv jiného.
Postava, kterou bych mohla bez výčitek připodobnit Dámě v hnědém, ke mně pomalým krokem mířila a zanechávala přitom za sebou svůj rozmazaný stín. Šance, že by měla dobré úmysly, se v ten okamžik rovnala nule na druhou. Natáhla po mně šeredné, hubené pařáty a zrychlila krok. Chtěla jsem zacouvat - jenže nohy mě neposlouchaly, vrostly do toho černobílého nekonečna a zakořenily. Strašlivě se mi zrychlil tep a měla jsem pocit, že mi srdce vklouzlo do krku a dusí mě. Hlava kouřové postavy se změnila; z jejího bezduchého obličeje vystoupily oči a zuby. Nebyly ohraničeny žádnými rty. Tak odporný výjev, až to připomínalo spíš lebku než obličej. Ucítila jsem, jak mi zrůda svírá hrdlo. Ostré nehty se mi zaryly do kůže a draly se nesmírně hluboko dovnitř, žádná krev ale nevystříkla. Klesla jsem.
Náhle se mlhavá kostra opět proměnila. Její bílá hlava se potáhla jakousi látkou, oči se zmenšily, objevily se náznaky nosu. Nakonec na mě zíralo cosi mně tak neuvěřitelně něčemu podobného, až se mi z toho chtělo zvracet; vyhublá dívčí postava, jejíž ženské rysy prozrazovaly snad jen černé vlasy, už mi projela rukou tak hluboko, až jsem cítila, jak se její prsty uvnitř mého těla setkaly...