XXVI - Drak na střeše
Pomalu, ale jistě jsem se zotavovala. Rány se sice nechtěly úplně zacelit ani za zlaté prase, ale alespoň se zatáhly a vytvořily tak jakousi obdobu dlouhých, tenkých jizev. Měla jsem je na krku, na hrudníku, na předloktí i na lýtkách. Abych zapomněla na to, jak opatrně se musím pohybovat a jak mě občas v některé jizvě bolestivě štípne, půjčila jsem si od mistra Třísky jistou knihu pojednávající o osudech osamělého samuraje, který přišel o ruku a s ní i o svou čest. Nesmírně mě zaujala a nemohla jsem se dočkat, až se dozvím, jak to s ním skončilo, když vymýšlel nové obranné techniky a zaměřil se přitom na harmonii ducha, těla a meče. Michelangelo mě sice trochu peskoval, cože to čtu za knížky, když mám všude kolem sebe haldy zábavnějšího čtiva, ale odtrhnout od kapitoly VI - Křídlo letícího jeřába mě nedokázal.
Donatello se věnoval svým obvyklým činnostem. Jeden čas zkoumal jakousi blýskavou černou látku, kterou našel ve stokách. Vypadalo to jako lesklé uhlí s kousky křemene s tím rozdílem, že ani po několika minutách převalování té zvláštní hroudy jste neměli černou dlaň. Všechny částice byly tak pevně spojené, že celek nešel žádným způsobem rozlomit, rozříznout nebo rozbít kladivem, bohužel se po detailním zkoumání kamsi ztratil a už jsme ho nenašli.
Každý den po osmé hodině večerní mi přišlo nejvhodnější posadit se doprostřed pokoje, vzít své katary a pokoušet se je opravit. Shledala jsem na nich totiž ošklivé poškození - během mého krátkého, ale neskonale zajímavého pobytu u Oroku Sakiho se jim totiž záhadným způsobem prohnuly čepele a jedna špička se dokonce úplně ulomila. Přitom to byla velice odolná a tvrdá ocel. Bylo mi jich líto, když jsem se je pokoušela alespoň narovnat. Nešlo to. Ani mně, ani nikomu jinému. V boji už se prostě nedaly použít, a tak skončily na poličce v mém pokoji, protože jsem neměla srdce je vyhodit.
Z toho samozřejmě okamžitě vyplynul problém, s čím se budu bránit. Jelikož žádné zbraně momentálně nebyly k mání, trénovala jsem jak s čím - někdy s holí, jindy mi Leonardo půjčil katanu, zatímco se připravoval na souboj s druhou, a občas mi jako nejlepší zbraň posloužily vlastní ruce a nohy.
Párkrát k nám zavítal i Casey. Hlavní důvod jeho návštěv bylo zřejmě pobavit se na účet jiných, jelikož jsme každou chvíli zaslechli "Hej, ta lednice je přísně zakázaná pro osoby bez krunýře!" a svrchovanou odpověď "Já jsem zase slyšel, že příliš dlouhý pobyt v chladném prostředí škodí potravinám." Po tomto incidentu často docházelo k prudkým hádkám, které nezřídka končily i nějakou tou ránou, čehož využíval i s velkým nadšením i Raphael. Jakmile se ovšem ozvalo "Pokud si chcete procvičit svého bojového ducha, začneme s tréninkem.", okamžitě se rozlehlo ticho a nastolil pořádek.
Jednoho dne jsem ze střechy vysokého domu opět vyhlížela východ slunce. Nebe mě fascinovalo narůžovelými proužky, které přecházely do lehce modré, a přestože se žhnoucí ohnivá koule ještě neujala vlády nad oblohou, cítila jsem v sobě velké nadšení z nového dne.
"Dej si pozor, ať nezaslechneš nepřítele za zády až na poslední chvíli," poradil mi Leonardo přicházející z výtahu. "Nepotřebuji ho nutně vidět," vyhlížela jsem stále sluneční svit. "Dřív nebo později se prozradí sám." "Jsi zranitelná," nedal se odbýt Leonardo a popošel k zábradlí ohraničující čtvereční plochu, na níž jsme stáli. "Když jsi sama v tuhle dobu venku, je to ideální příležitost, jak tě nepozorovaně zastřelit ze zálohy." Užuž jsem mu chtěla odseknout, že luky a šípy v poslední době Foot ninjové vůbec nepoužívali, nebo že i když mám všude jizvy, že se stále umím bránit, ať o mě nemá starost - jenže v tu chvíli se asi pět metrů od nás mihl něčí stín.
Byl to zvláštní stín. Jistě nepatřil člověku - a i kdyby, muselo by jít o malé dítě, neboť se obrysy těla plazily na zemi. Pomalu a trhaně. Ledaže by stál na čtyřech nohou...
"Miaow!" zvolala jsem a vrhla se k ní. Cosi bylo špatně - nedívala se na mě svým pronikavým pohledem, ani se elegantně neplížila. Kulhala a vypadalo to, že se sotva drží na nohou. Když přišla blíž k nám, málem mi unikl výkřik.
Na jejím boku zela ta nejodpornější jizva, jakou kdo mohl způsobit. Dosahovala téměř takových rozměrů jako moje pěst a z jediného symbolu jsem dokázala vyčíst celou větu: "Takhle dopadne každý, kdo se opováží protivit mé vůli..." Miaow se roztřeseně zastavila a pak klesla na zem. Chvěla se, jako by měla polámané všechny kosti v těle. Jiskřička v jejích očích zvolna pohasínala a ve chvíli, kdy se na mě naposledy podívala svým vyzývavým pohledem, znehybněla a její hruď už se nepohnula.
Jemně jsem ji vzala do náruče. "Tohle... Tohle je odporné..." pletl se mi jazyk. "Jak může někdo udělat takovou ohavnost..."