XXV - Zkažené jaro
Ani nevím, jak jsme se tak rychle dostali zpět do doupěte. Celou tu dobu jsem si přehrávala své zážitky z posledních chvil. Jak náš vůz uháněl temnou ulicí, tím horší byl ten pocit, že za všechny ty nesnáze můžu jenom já.
Tiše sedím vzadu a vnímám pouze nejbližší okolí. Jako by se celý svět smrskl pouze na toto místo. Krví zašpiněnou dlaní si podpírám tvář a přemýšlím. Za opaskem mám stále schované Katsuminy saie. Ještě jsem je želvám neukázala, ale jak se asi budou tvářit, až je uvidí?
Tato myšlenka se mi však jaksi rozplynula a já znovu padám do černých hlubin melancholie a uzavřenosti. Po chvíli se přistihnu, jak hledím na své pořezané lýtko, jak jsem skrčená v takové pozici, aby mě to bolelo co nejméně. "Budeme ti to muset ošetřit," zkouší Donatello navázat konverzaci. Neodpovídám. Stále zírám do prostoru. "Jestli se ti do toho něco dostane, nebude to dobré." "Done," otočí se k němu poněkud otráveně Raphael. "Nech ji na pokoji. Prožila si svoje, tak ji nech být." Donatello to zjevně uznává, protože se zkormouceně vrací dopředu. Nejsem ani ráda, ani nevděčná - prostě se teď nějak nemohu soustředit. Všude kolem je podivné šero, přestože touto dobou by už mělo svítat. Nebo se mi to jen zdá?
Pálí to. A pořádně. Ve snaze ulevit si od štípání zatínám nehty do ruky. Teď mi už ale nehrozí nebezpečí infekce, což je nejspíš jediná věc, která mě utěšuje. "Fajn. To byla myslím poslední," slibuje Donatello, přestože tohle říká už potřetí. Doufám, že už nebude žádné "Počkat..." Naštěstí ne. "Teď se prosím nehýbej, musím ti to obvázat." Jako kdybych se pohnout chtěla. Na téhle židli zůstanu po celý zbytek dne a ne že ne.
Sotva jsem se dobelhala do pokoje, přišla mě přivítat má kočička. Ustrašeně se na mě dívá a vzápětí mi skočí na klín. Okamžitě se uvelebí a začne příst, abych se docela uklidnila. Možná že to dělá i pro sebe. "Neboj se o mě," hladím ji na hlavě. "Jsem ráda, že tě zase vidím." A Miaow tomu rozumí. Pohlédne na mě a je to tak dojemný pohled, až se mi zpod zavřených očí vykutálí slzy a kanou na bílé obvazy, na kterých se ztrácí.
Dveře se otevírají. Světlo mě udeří do očí a já bleskově odvracím hlavu jinam. "Omlouvám se," pronese tichý šepot. "Jen se chci ujistit, že jste v pořádku. Děláme si o vás starosti." "Není třeba, sensei," zakroutím hlavou, i když je nad slunce jasné, že to potřeba je ažaž. Stačí se na mě podívat - ale já teď nemám náladu na dlouhé rozhovory. Mistr to vycítil. "Prokázala jste tam velkou statečnost," říká a stojí stále na jednom místě. "Rozhodně bych od vás nečekal, že budete schopna vydržet něco takového." Zarytě mlčím. Vím, že takovou poklonu si nezasloužím. "Já si ale nechci hrát na hrdinu," prohlásím nakonec. "Myslíte, že něco takového je hrdinství?" opáčí mistr Tříska. "Jak jsem řekl, oceňuji jen vaši statečnost, ne hrdinství. A vězte, že to první je mnohonásobně cennější."
Už se obrací k odchodu, když ho zadržím: "Počkejte... Je tu ještě něco." Vytahuji Katsuminy saie. Oči se mu rozšíří překvapením. "Říkala, že tohle patří vám i vašim žákům." Ohromeně je bere do ruky. Moc ráda bych věděla, jakou asi mají tyhle dýky historii a co s tím mají společného želvy.
Ještě večer slyším vzrušené, ztlumené hlasy. Poslouchám, obvázané ruce podél těla a s Miaow na hrudníku, jako bych ležela v rakvi.