XXIV - Čepel
Saki na mně ulpívá očima a teď se zaměřil na můj pohled. "Neukvapuj svá rozhodnutí. Nabízím ti své služby, a to je pro tebe výhodnější, než si myslíš. Nejsem tvůj nepřítel." "To je lež," vrčím. Vzápětí dostávám takovou ránu do hlavy, až se svezu na studenou, pečlivě udržovanou podlahu. Kousek nad sebou vidím muže, jak se znovu napřahuje k další ráně.
"Počkej ještě," zadrží ho Saki a zálibně si prohlíží můj zhroucený výjev. "Až budu potřebovat tvou spolupráci, Takeshi, teprve pak budeš mít volnou ruku." Jmenovaný se povážlivě odsouvá dozadu a přejíždí prstem po své kataně. "Brzy poznáš, že já vždy dostanu, co chci." pokračuje Saki a tentokrát je už mnohem blíže. "Nesnaž se držet se svého slova. Nakonec budeš doslova žadonit, abych ti znovu předložil svou nabídku." "To si raději sama probodnu hrdlo, než bych prosila o milost!" zadívám se na něj s co nejopovrhlivějším výrazem a myslím to vážně, přestože v sobě necítím dost síly, abych se mohla vůbec zvednout, jakože by mě hned zase povalili na zem. "Jak je libo," utrousí a obrátí se zády. "Stejně jsem přesvědčen, že si to rozmyslíš, ale dokážu ti, jak umím získávat oddanost."
Trhne hlavou. Znepokojeně se rozhlíží po místnosti. Sice mi hlava ještě třeští od nárazu, ale přesto se domnívám, že musel zaslechnout jakýsi podezřelý zvuk, protože v té chvíli rozkázal: "Karai, běž se podívat, jestli se tu někdo - nebo něco -" dodá trochu posměšně, " - neschovává. Renjiro, Hiroki - jděte s ní. A ty..." Dívá se stále jedním směrem, ale je mi jasné, že tím myslí mě. "...ty pojď se mnou." Něčí ohromná, svalnatá paže, na níž je vytetován rudý drak, mi jediným svižným pohybem pomáhá na nohy a jako pomocná hůl doprovází mou zmučenou osobnost kamsi do neznáma. Pod očima mám černo, jako by mi tam někdo nasypal popel, a sotva rozeznávám, kudy jdu. Cesta se mi zdá nekonečná, jelikož mám pocit, že jdu pořád dopředu, a ke konci už málem ani nevidím. Přece jen se ale zastavujeme.
"Trváš tedy na svém názoru?" syčí tiše. "Trvám," odpovídám ztěžka, ale přesvědčivě. "A nemíním ho změnit." "Výborně," zavrčí vztekle. "Tak se o tom přesvědčíme." Cítím, jak mi někdo znovu svazuje ruce. Tentokrát za záda. Pálí to a štípe, ale nemíním ze sebe vydat jediný bolestný výkřik. Sráží mě na kolena a přidržují za krkem. Když se soustředím na několik kapek krve, které mi stékají ze zápěstí, si dodám odvahy a pohlédnu na Sakiho. Ten se už posadil na vykachličkovanou podlahu a je více než jasné, že v této pozici hodlá nějakou dobu zůstat. Náhle se mi provazy prudkým stáhnutím zaříznou tak hluboko, až zavírám oční víčka. "Znovu," pokyne Saki a nehne ani žilkou v obličeji. Kolikrát už se asi díval na tento výjev? Musí na to být zvyklý, činí mu to potěšení. Další utažení. Tlak, jenž mi zastavuje krevní oběh v dlaních, je nesnesitelný. Drsný povrch pout se mi zažírá do masa, až si myslím, že se prostě ruce přelomí i s kostmi a zůstanou groteskně viset v poutech, i když z mé strany to rozhodně veselé nebude...
Znovu. A znovu. Intenzivněji. Bolestivěji. Více slov teď pro mě ztrácí smysl. Zatím jsem nedala úplně najevo své utrpení, avšak Saki vidí, že ztrácím vědomí, a nehodlá mi to potěšení dopřát. Určitě ze všech lidí na světě momentálně nejvíce nenávidím právě jeho. Mírným gestem náhle zastavuje krutou hru, ve které zjevně nachází zálibu. Následující utažení se zatím nekoná, provazy však samozřejmě zůstávají nerozvázány. "Chceš-li, mohu předstírat, že jsem tvá slova neslyšel," podbízí se. "Slyšel jste až moc dobře," snažím se zastínit své obavy. "A ničím mě nedonutíte, abych něco přehodnotila..." Vrhne na mě pohled ostrý jako jeho katana, jejíž pochvu má připevněnou za pasem, a odpovídá: "Pokud je toto tvé poslední slovo, budiž."
Nůž mi řeže do kůže. Hluboké rýhy mi tam způsobují krvavé potůčky, které tečou všemi směry. Na nohou, na ramenech, na krku, všude jsou otevřené rány. Ještě horší je skutečnost, že se na mě někdo dívá, jak trpím, to příšerné ponížení... Kde je má čest? Nesmím se podvolit, musím vydržet... Málem už ani nevidím, snad i oči mám zasaženy bolestí.
"Mistře!" zazní náhle do tichosti výkřik. Saki otočí hlavu po směru zvuku. Dveře se otevírají a vchází Karai. Ukloní se a sdělí: "Mistře, máme podezření, že se sem někdo dostal. Neviděli jsme žádný podezřelý pohyb, ale když jsem se vracela za Takeshim zeptat se ho, jestli si něčeho nevšiml..." Zarazí se a sklopí oči ke mně. Oči se jí nepatrně rozšíří překvapením. "Pokračuj, Karai," vybízí ji netrpělivě Saki. "Nebyl tam," vrací se dívka zpět do rozhovoru. "Zmizel." "Rozdělte hlídky," přikazuje Saki. "U vchodu se ukryje má elitní jednotka. Hun s několika Foot ninjy prohledají sklad... Najděte je! Chci mít tady ty opovážlivce, kteří si troufají pošpinit toto sídlo svou přítomností." "Ano, mistře," ukloní se opět Karai. Přitom mi věnuje ještě jeden pohled... Není však zvědavý, nýbrž spíše vyděšený. Že by se mnou přece jen měla trochu soucitu...?
"Děláš velkou chybu," usykává a po hmatu hledá svou katanu. "Ne," odmlouvám a zachovávám si co nejpevnější hlas. "To vy děláte chybu. A věřte mi, že jí jednou budete hořce litovat." Ani nezamrká, ale meč již pevně svírá v ruce. Rozejde se směrem ke mně. Periferním viděním ještě zaznamenávám dva bojovníky, nejspíš pro případ, že bych se přece jen vzchopila, vím ale, že nebudou potřeba. Nehodlám se však vzdát, chci hledět smrti do očí...
Vtom cosi těžkého proletí dveřmi a přistane to rovnou Sakimu u nohou. Překvapeně ucouvne a hledí na jednoho ze svých vojáků. "Co to má..." hovoří spíš k sobě než k němu, i když ninja vypadá, že je v bezvědomí, takže by beztak odpovědět nemohl. Odpověď se vyhrne ze dveří, které se v jenom momentě promění v napůl zničenou kůlničku na dříví. "Chtěl ti ohlásit nečekanou návštěvu, ty mizero!" slyším známý hlas.
Nastalo něco, co pro mě působilo jako ohromný chaos. Tři postavy zaútočí na Sakiho, který se se svými bojovníky okamžitě vrhá k útoku, sbíhají se k nim další a další, jestli přátelé nebo nepřátelé, to nevím, Karai je kdesi k nenalezení, těžko říci, jestli vůbec ví, co se tu děje...
Zbylé dvě postavy spěchají ke mně. Na okamžik se přikrčí, když vzduchem prolétne čísi tělo a ztěžka dopadne na zem. "Jsi v pořádku?" ptá se úzkostlivě Michelangelo. Než stačím odpovědět, jako že už vážně, ale skutečně nemohu, se ozývá druhá otázka, tentokrát Leonardova: "Co ti to udělali...?" Zhnuseně a nevěřícně si prohlíží mou zmrzačenou osobnost. Brzy má ruce celé zamazané od krve. "Běžte s ní ven!" křičí z bitevní vřavy Raphael. Nevím, s kým zrovna bojuje, ale z hloubi duše doufám, že vítězí. "Dělejte!"
Co nejvíce energie vložím na to, abych se postavila, když mám už konečně přeřezaná pouta. Leží teď zakrvácená na podlaze a já mám sto chutí je roztrhnout nebo alespoň spálit... "Můžeš jít?" ujišťuje se Michelangelo. "Já... Pokusím se," odpovídám.
Pomalu, ale jistě se dostáváme ke dveřím. Občas musí Leonardo či Michelangelo odrážet několik útoků, takže nastávají i situace, kdy stojím sama a pokouším se dostat k východu, který jako by se ztrácel v nedohlednu. Náhle se přede mě postaví černá postava. Už se připravuji uhnout, i když mám pocit, že každou chvíli ztratím rovnováhu - ale ninja náhle ztuhne a skácí se na zem. Nečekanou porážku musel někdo způsobit, jen tak sám od sebe přece nespadl... Ale kdo? Leonardo bojuje někde vzadu, Michelangelo zkouší svou obratnost napravo... Co je tedy zač ta postava, která stane přede mnou?
Není jí vidět do tváře, protože louče jsou už dávno na zemi a už nehoří, takže je tu poměrně tma. Má vysokou, štíhlou postavu. "Poslouchej mě!" přikáže a přiblíží se. "Musíš se odtud dostat... Odvedu tě k východu!" "Počkej..." zarazím ji. "Na to teď není čas! Pojď!" zavrtí hlavou, bere mě za ruku a vede konečně správným směrem.
Venku je nádherné chladno. Na má zranění to působí blahodárně. Dívka, která mě vyvedla ze dveří, stojí vedle mě a bystře sleduje obzor. Brzy bude vycházet slunce, začne nový den. S jejími černými vlasy si pohrává vítr. "Já tě znám," vyhrknu náhle. Otočí se ke mně. "Jsi si jistá?" ptá se přísně, ale neskrývá za tím zlý úmysl. "Jsi Katsumi." Neříká ani ano, ani ne. Jen se obrátí zpět k obzoru. "Nejsem už tím, kým jsem kdysi bývala," prohlásí zasněně. "Ale ty máš odvahu rovnou skutečnému bojovníkovi. Obdivuji tě." "Nezasloužím si obdiv, nic jsem neudělala," odporuji. "Jednou dosáhneš skutečného vítězství," vede si Katsumi svou. Nedívá se přitom na mě, ale sleduje obzor.
Hlasy mých přátel se přibližují. "Proč jsi tady?" napadne mě. "Jak ses sem dostala?" Zvuky jsou stále hlasitější. Brzy už musí dorazit sem. "Nemohu ti to říci," řekne Katsumi už značně nervózně, jako by někam spěchala. "Jen mi něco slib... Předej želvám tohle." Do ruky mi vloží dvě nádherné, zlaté saie vykládané rubíny. "Co..." začínám, ale Katsumi mě nenechává domluvit. "Navždy budou vaše... Nechte si je. Já už je nepotřebuji." A v tu chvíli dlouhými skoky zmizí někam do neznáma. Zůstávám poněkud bezradně stát před budovou se zlatými saiemi v dlaních.