XXIII - Z bláta do louže, 2.část
Proč si teď říkám, že by bylo lepší, kdybychom jeli dál? Co bych za to dala, kdybych mohla být ve svém pokoji v teple s Miaow, která by jako obvykle mňoukala a předla...
Napravo ode mě vystupují dva ninjové. Ten druhý přitom bere do ruky provaz, jenž se mi bolestivě zařezává do ruky, a silným cloumáním mi dává najevo, abych ho následovala. Doslova mě z toho auta vyvlekl, a když se k mým hlídačům připojují další dva, vystupuje i ona dívka. Řidič však zůstává v autě. Jakmile se zavírají všechny dveře, okamžitě odjíždí.
Dívka mlčky vytahuje cosi z kapsy. V měsíčním světle, který všechno činí tajuplnějším, se na okamžik zděsím, že je to jakási dlouhá, ohavně vyhlížející jehlice; ukázalo se však, že tím nástrojem byla injekční stříkačka. Nějakou látku, jež je v ní obsažena, pocítím až ve chvíli, kdy mi je vpravena do žil. Štípe, ale nyní shledávám, že se mohu opět volně hýbat. Stejně mi to neulevuje od jakési malátné únavy, která mi nedovoluje použít ninjitsu. Sotva mám dost sil na to, abych dokázala jít.
Velká síla, kterou jsem nucena uposlechnout a nechat se táhnout, mi ukazuje, že útěk je momentálně nemožný. Bojím se zastavit, bojím se klesnout vysílená na zem. Nejde to. Nemám ani čas, abych si prohlédla majestátně vyhlížející obrovskou budovu, do které zjevně míříme. Dívka je neklidná; připadá mi, že se chce dostat dovnitř co nejrychleji. Ani se jí nedivím. Raději si nebudu představovat, v jaké situaci by se ocitl náhodný kolemjdoucí, kdyby viděl tenhle průvod.
Snad si už želvy uvědomily, v jakém jsem nebezpečí. Přece mě už musí hledat. Jenže, uvědomím si sklesle, jak určí, kterým směrem jsme jeli? A jak vůbec zjistí, že tam někde bylo nějaké auto? Pomalu, ale jistě ztrácím veškeré naděje.
Stoupáme po schodech, až staneme před černými vraty. Symbol, který je zdobí, mi něco připomíná. Červená dračí hlava... Jak tomu říkali? Značka... Značka Foot klanu... Ach ano, tehdy na zrcadle...
Dívka přistupuje k číselnému zámku. Je taková tma, že na tu vzdálenost nemohu rozeznat číslice, ani které klávesy mačká. Vím jen, že stiskla celkem sedm tlačítek a jedno z nich dvakrát; pak se dveře pomalu otevírají a mně se naskytne pohled na ztemnělou, ponurou, jen malými loučemi osvětlenou síň.
Bojovnice vchází dovnitř jako první. Její chůze je teď mnohem jistější, už z ní spadly veškeré obavy, kdežto ty moje se jen stupňují. "Běž!" sykne na mě zezadu jeden z ninjů a svůj rozkaz umocňuje šťouchancem. Jak kráčíme dál, mám pocit, že se mi plameny v držácích rozmazávají. Dlouho se už neudržím na nohou. Za sebou slyším tlumené bouchnutí. Dveře se zavřely. Už není cesty zpět. Jsem neuvěřitelně ráda, když se konečně zastavujeme před jakýmsi malým oltáříkem s vysokou židlí. Někdo na ní sedí. Hlava mi klesá, nevidím mu do tváře. Kroky ustanou, všichni se zastavují. Dívka dojde k onomu člověku a zůstává stát po jeho boku.
Čísi ruce mě uchopují za krk a tlakem na páteř mě donutí k pokleknutí. Pak spíš jen podvědomě vnímám, že mi přeřezávají provazy na rukou. Postava u oltáříku vstává. "Zdravím," říká tiše, přesto ho slyším. "Mé jméno je Oroku Saki. Jsem mistrem ninjutsu, jeden z mála, kteří zůstali v kontaktu s ostatním světem. Rád bych ti objasnil své důvody pro toto setkání." No to jsem tedy zvědavá. Ten jeho hlas zní jako spící drak, ale nehodlám se nechat zastrašit. "Už dlouho mi unikáš. Všímám si tvých bojových schopností, jako jsem se v minulosti ucházel o tvé přátele..." "Pokoušíte se nás přelákávat na svou stranu?" vykřiknu rozhořčeně. "Je to jen nabídka," odvětí muž. "Přesněji řečeno máš na výběr. Ocenil bych, kdyby sis nechala projít hlavou, co ti chci sdělit." Naschvál mě nechává čekat. Rozčiluje mě to.
Vstává a začíná přecházet ze strany na stranu. "Náš klan je velice silný. Všichni tito bojovníci, které tu vidíš," rozhlíží se po celé délce místnosti. Teprve teď si všímám, že ve stínu jsou ukryté černé postavy. "sem přišli dobrovolně. Ovšem já potřebuji někoho výjimečného. Někoho, kdo je tak schopný jako moje dcera Karai." Dívka po mně šlehne očima. Oplácím jí to stejným vražedným pohledem, jak jen jsem ještě schopna. Po krátké odmlce Oroku Saki pokračuje: "Snažíme se potlačit různé síly, které sem proudí jako voda kolem kamenů. My se pokoušíme hájit ty, kteří pomáhají rozšiřovat tento svět. Bylo by pro nás ctí, kdyby ses rozhodla dělat stejnou věc." Nechává mi prostor pro odpověď.
"Nemám v zájmu střídat svoje druhy, jako by o nic nešlo!" protestuji. "Skuteční mistři nechávají na svých žácích, ať se rozhodnou, ke komu se přidají." Působí to na něj. Vím to. Nemění svůj výraz, ale je jasné, že ho moje řeč zajímá. "Tvůj sensei tě naučil hodně," mluví teď už trochu dotčeněji. "Ale já tě mohu naučit ještě více." "Ne..." klesám vyčerpaně k zemi. "Nikdy mě neuslyšíte... souhlasit s vaším... návrhem..."