XXII - Z bláta do louže, 1.část
Tohle se mi ještě nestalo. Ne, v životě jsem nezažila to, co teď. Ani v nejhorší noční můře si neumím představit, že by mi tohle někdo udělal. Vnitřnosti se mi úplně kroutí a do hlavy jako by mě někdo kopnul takovou silou, až mi oči třeští.
"Já tě přerazím!" ječím hned, co se vzpamatuji, přesto si nejsem jistá, jestli se dokážu zvednout. Brrr...
Michelangelo se může uchechtat, v ruce lahvičku, o které mi až do předešlé minuty tvrdil, že je to nový parfém. Nebyl. Ten mizera využil toho, jak náročný byl včera trénink, a nebýt toho, že jsem byla k smrti unavená a nepodívala se na datum, uvědomila bych si, že je první duben, a proto mi z 1.dubna vytvořil 31.března.
Abych byla stručná, do té zatracené lahvičky mi dal čpavek. Asi nemusím popisovat, jak moc mě to překvapilo. "Tvoje dny jsou sečteny!" křičím za ním, jak se smíchem pádí po schodech nahoru, a užuž bych po něm tu jeho lahvičku hodila, kdybych si nevzpomněla, co nám učitelka chemie říkala o vlastnostech čpavku, a ihned ji zavírám.
"To mu vrátím!" slibuje si Raphael a zálibně si mne klouby. "Počkej si, až mu budeš mít co vracet," umírňuji ho a chytám se za hlavu. Ten pocit hned tak nezmizí. "Což myslím, že bude brzy," odhaduje Leonardo a ostražitě se dívá ke dveřím Raphaelova pokoje. "Radši si dej pozor, jestli Mikey nedal za dveře past na medvědy," krčí rameny Donatello a odchází spát. Značně pozorně.
Mohla jsem to čekat. Nijak to Michelangelovi nevyčítám, i když souhlasím, že mohl použít nějaký méně drastický prostředek, jak dělat čest 1.dubnu, který jediný ho omlouvá. Docela teď závidím mistru Třískovi, ohledně jehož jakožto senseie se nikdo o žádný žertík nepokusil. Kdoví, třeba se někdy stanu senseiem. Určitě to vyžaduje velkou zodpovědnost...
"Sensei?" zastavuji svého mistra. Cítím se divně pokaždé, když se ho ptám, a také pokaždé mám sto chutí utéct. Bohužel pro mě se jako vždy pomalu otočí a zeptá se: "Ano?" Ach jo. Tak tedy do toho. "Co musí jeden splnit, aby se stal učitelem?" Vidím mu na očích důkaz, že jsem položila zajímavou otázku. Pečlivě si rozmýšlí odpověď. "Je nutné, aby měl dostatek zkušeností vést ostatní. Také musí být dostatečně vnímavý a ohleduplný, jinak nedokáže vyslyšet své žáky. Ovšem... Ještě větší umění než umět vyslechnout svého žáka je umět ho odmítnout." S těmito slovy odchází.
Krásná noc. Dívám se na hvězdy a vítr si jemně zahrává s mými bílými vlasy. Počasí se v těchto dnech kupodivu ustálilo, a k mému velkému potěšení příznivě. Je teplo a prší jen po večerech. Myslím, že vidím Oriona. No jistě... Vždy jsem ho dokázala poznat podle těch tří jasných hvězd, které tvoří jeho pás. Vím, že to býval jeden z nejlepších lovců na světě a přátelil se s řeckou bohyní lovu Artemis, ale královna bohů Héra na něj seslala obrovského štíra. Štíra... Štíra nevidím. Ani nevím, jak vypadá. Ale co, všechny ty hvězdy určitě mají své příběhy a legendy.
Zčistajasna - pohoda je pryč, cosi ji vyhnalo. Divoce se rozhlížím kolem sebe, nevím, co vlastně hledám. Naneštěstí mi to připomíná jakási ostrá bolest přímo uprostřed zad. Poklesnou mi kolena, jak ráda bych vykřikla, ale nemohu - jestli něco nesnáším, tak je to neočekávaná bolest. Šok způsobí, že to bolí ještě více. Snažím se dosáhnout rukama na zranění, ale nemohu - šipka je příliš uprostřed na to, abych ji zachytila, a navíc zřejmě moc malá...
Co se to vůbec stalo? Možná když se otočím, spatřím toho, kdo to na mě poslal... No, to jsem měla udělat dřív. Tělo mám náhle jako kus dřeva, nemůžu se ani pohnout - samozřejmě, nohy si to už uvědomily a já klesám na zem. Jediné, co se mi daří, je trochu se přetočit na bok, takže vidím alespoň někam. To je teď má výhoda, která je mi zřejmě nanic platná.
Už jen ležím, mrkám a přerývaně dýchám. Chce se mi spát, prostě zavřít oči a nechat osud improvizovat, co se mnou udělá, ale nesmím... Slyším totiž kroky. A ne jednoho člověka, několika lidí. Těžké kroky. No, skvělé. Jestli je tohle nějaký aprílový žertík, tak Michelangelovi udělám z jeho nejoblíbenějších komiksů vlaštovky a napíchám mu je do brambor k obědu.
Konečně se někdo dostal na mé zorné pole. Silueta nějaké dívky, které za opaskem visí katana, výhružně ční do prostoru ve světle měsíce a hvězd. "Ty!" obrací náhle oči na kohosi za mými zády. Cítím jeho přítomnost. "Zkontroluj ji, jestli je paralyzovaná." Vím, že se bojí, abych se náhodou bleskově nezvedla, až mě bude prohlížet, a nevyrazila jí polovinu zubů. Čísi ruce mě otáčí na záda, takže šipka se zaryje ještě hlouběji. Mohu jen bolestivě zasyknout. Postava se ušklíbne. Zdvihne mi ruku a nechá ji zase spadnout, což se mi vážně nelíbí, jelikož jsem nikdy neměla ráda, když s námi paní učitelka ve školce hrála na hadrové panenky, pak prohmatává ramena, přičemž absolutně nechápu, jak může zjistit, jestli jsou svaly paralyzované, nejspíš se budu muset zeptat Donatella, jestli ho ještě někdy uvidím, v což doufám, a nakonec odstoupí s verdiktem, že se prý údajně nepohnu dříve než za hodinu.
Dívce se zračí na tváři úleva. Je teď mnohem blíž a zálibně si mě prohlíží. Na okamžik spočine pohledem na mých bílých vlasech. Pak mě na okamžik obrátí na bok a vytrhne mi ze zad šipku. Bolestí mi až vytrysknou slzy - tedy ne že bych plakala, ale tohle vážně bolelo, schválně si to zkuste. Nebo raději ne, mohli byste dopadnout jako já. "Zvedni ji," poručí dívka nejspíše tomu samému muži a znepokojeně se rozhlíží kolem. K mé smůle nikde není ani noha...
Cesta k tomu autu neproběhla bez nějakých zvláštních příhod až na to, že během tohoto dvouapůlminutovém putování přicházím k poznatkům, že tito muži mají krvavě rudé pláště, dlouhé zbraně ukryté pod hábity a vede je dívka s krátkými černými vlasy a jasnýma zelenýma očima. Jen se neoddávej zoufalství a snaž si zapamatovat co nejvíce detailů, Jessico... Jenže to se lehce řekne s tou bolestí v zádech a s kompletně znehybněným tělem.
Teď sedím zhroucená na sedadle a po každé straně mám dva strážce. Jako dozor, abych se nepokoušela utéct, čehož rozhodně nejsem schopná, ale jim ujištění, jenž jim stejně nemohu dát, nestačí. Všichni čtyři se na mě dívají, což je mi také nepříjemné, a ještě horší je, že lehce svírají rukojeti svých ostří. Cesta ubíhá pomalu, protože téměř nic nevidím, civím do černé prázdnoty. Jsem v jejich moci. Zatím nemám naději na záchranu. Vůz se lehce kymácí, co chvíli kolem prosviští jiné auto, ale nevím, kam jedeme, ani kterým směrem. Dívka sedící na sedadle vedle řidiče sahá pro mobil (což s jejím zjevem vypadá dost protichůdně) a slyším, jak její prsty mačkají klávesy. Asi píše svému šéfovi něco na způsob "Úkol splněn". Na chvilku si pomyslím, že mu dává vědět, že už jsme blízko, to se ale šeredně mýlím. Počítám minuty. Pokračujeme v cestě další půlhodinu. Už mě to počítání nebaví. Jsem unavená a vyčerpaná.
Náhle mi jeden z mužů sevře obě ruce a pevně mi je stáhne nějakým hodně odolně vyhlížejícím provazem, tak silně, až mě obestřou mrákoty. Šance na uvolnění je nulová, spoutávat zřejmě umí dobře. Kousek provazu nechává volně viset, zřejmě aby mě mohl vláčet. Je jen málo dní, se kterými bych tento mohla srovnávat, ale můžu být ráda, že mi hned po útoku neuřízli hlavu. Muž však přeletí zrakem po svém dílu; asi došel k názoru, že pouta málo drží, jelikož mi je utáhne ještě silněji. Utrpením už zavírám oči, aby to všechno skončilo...
Zpomalujeme. Je taková tma, že nevidím ani svoji vlastní ruku, tudíž si kladu otázku, jak muž mohl vidět na moje ruce. Musí být hodně zručný... Najednou mi svitne. Katana.. Šipka... Bolest... Ninjové.