XXI - Projasnění
Ta příšera váží nejméně tolik co já - nejspíš ještě více, protože má váha šla v poslední době dramaticky dolů. Zároveň mě uklidňuje, že mě nekouše, neškrábe, neubližuje mi - a zároveň mě znepokojuje, že mi brání v jakémkoli pohybu. Nádherné, ale přesto děsivé žlutozelené oči mi hledí skrze oči až do hlavy - nemohu od nich odpoutat pohled, dokud se Oči nezačnou jaksi zmenšovat. Náhle jako by se vše vrátilo do normálních kolejí - ležím v posteli možná se zpřelámanými žebry, na stole dohořívá čajová svíčka a Miaow přede na peřině.
Slastné zavrnění. Naskytne se mi pohled do těch samých zornic, které jsem viděla před chvílí. V tu chvíli se mi podivně uleví a klesnu hlavou na polštáři o několik centimetrů. Chápu. Pochopila jsem. Naplňuje mě zvláštní pocit klidu. Zavírám oči a kočka se mi uvelebí u krku.
"Proč jsi ho pokousala?" ptám se sotva slyšitelně.
"Mohl ti ublížit. Vám všem." odpovídá hlas někde napravo ode mě. Nechci se dívat, jak vypadá to stvoření, které ke mně právě hovoří. Mohla bych otevřít oči, ale nedovolím si to.
"Ale málem vykrvácel."
"Jen jsem ho zastavila." Hlas není ani mužský, ani ženský, nečiší z něj pohrdání, zlost, pokora nebo soucit. Jen zasněnost.
"Mým úkolem je chránit vás."
"Kdo ti ten úkol dal?"
Hlas se na chvíli odmlčí. Pak pokračuje:
"Přeje si zůstat utajen."
Pocítím drobné bodnutí v srdci, ale musím to respektovat.
"To chápu. Řekni mi ale, jestli ho znám."
"Možná. Jisté ale je, že ta osoba zná tebe."
Usínám.
Na druhý den je Foot ninja pryč. Neznepokojuje mě to - měl dost sil, aby došel k těm, kteří ho poslali. Kdo to byl, to teď není ani tolik důležité. "Proč se tak tváříš?" ptá se mě Michelangelo u snídaně, když se přistihnu, jak už asi minutu držím hůlky s kusem rýže a zasněně zírám do prázdna. Chvíli mlčím, ale svůj výraz nezměním. Cítím se skutečně povzneseně, jako kdyby se všechno vyřešilo, svět by neměl žádné spory a já jako bych cválala na černém koni nádhernou přírodou. "Něco se změnilo," snažím se dát slovy průchod svým pocitům. "Už mě netrápí žádné otázky." "Když nemusíte přemýšlet, je to skvělý způsob, jak po chvíli uvažovat ještě lépe," míní sensei. Těším se na trénink - nezdá se to, ale tahle rýže, byť tak malé množství, vám dodá dostatek energie na dvouhodinové cvičení.
Jsem si docela jistá, že mé sny teď už konečně přestanou. Miaow se chová stejně jako dříve, něco se ale přece jen změnilo. Vím již, že se bude nějakou dobu zase toulat, a také už vím, kam. Ale vyhledávat ji nebudu. Je to její povinnost a doufám, že ji vykonává dobře.
Také jsem si náhle na něco vzpomněla. "Leonardo?" vybízím ho pozdě večer, když všichni ostatní mimo mistra Třísky odcházejí celí rozlámaní spát. Ještě aby nebyli unavení - dnes jsme dělali takové údery, až nám z toho málem upadly ruce. A zkuste si potom ještě švihat mečem (tentokrát nám sensei dal na cvičení jen meče - prý abychom si zvykli nezacházet stále se stejnými zbraněmi) - uvidíme, jestli se dokážete vrátit ke stolu, posadit se a napsat nám o tom.
"Co potřebuješ?" ptá se s podezřívavým výrazem, jelikož ví, že zase budu chtít, aby vyprávěl něco, co mně není příliš jasné. "Popiš mi ještě to prostředí, ve kterém žije Katsumi." Mistr Tříska zpozorní a přisune se k nám blíže. "Rád bych si poslechl, jak tento zážitek popisuješ, můj synu," říká hlasem, který je sice tichý, ale přesto si z něj nikdy nenecháme ujít ani slovo. "Proč, sensei?" zní Leonardova otázka. "Každý máme jiný názor, a já chci vědět, jak na tebe tato událost zapůsobila. Kromě toho nám všem prospěje, když si vyprávíme o někom, s kým jsme se už dlouho nesetkali." Mistrova odpověď nemohla být jasnější.
"Tak tedy..." Všichni se posadíme do malého kruhu a nastražíme uši. "Představte si překrásnou zahradu v době, kdy už zapadá slunce. Ještě je ale slyšet bzukot včel, větve vrb a bříz se jemně kolébají ve vlahém večerním vánku. Naproti vám je vidět palác, který svou skutečností jakoby dokresluje zdejší atmosféru. Pokud k tomu paláci chcete, musíte přejít přes krátký kamenný můstek, pod kterým protéká stříbřitý potok..." Najednou se zarazí. Vzpomněl si. Vím, že si vzpomněl. Příběh o něčem, co se pod tím můstkem skrývá, jsem sice zaslechla jen útržkovitě, ale pamatuji si ho. Raphael ho jednou připomínal Donatellovi.
"...Myslím, že vím, na co narážíš," dívá se na mě ohromeně. Sensei jen přikyvuje, jako by to všechno dávno věděl. Zvláštní, na to se ho jednou musím zeptat. "To je vskutku neočekávané." "Ještě víc, než myslíš," dodávám a nakonec připojuji jediné slovo: "Miaow."