Jdi na obsah Jdi na menu
 


XVIII - Halloween, 1.část

25. 12. 2010

     Dnešní večer má být zasvěcen strašidelným příběhům. Důvodem je onen známý svátek a časté téma režisérů hororových filmů - Halloween.

     Mohl by se též nazývat "Svátek Mikeyho živlu", jak jej nazývá Raphael. Má pro to opodstatnění; tenhle den se pořádně protáhne. Nejenom proto, že mistr Tříska nás musí až téměř násilím nutit, abychom zůstali v bezpečí a nevyrazili do ulic.

     Donatello sedí na podlaze a vyřezává obrovskou dýni. Sehnal mu ji Michelangelo, ale mám důvodné podezření, jestli ji náhodou někde neukradl. Její velikost by se dala přirovnat k velkému turistickému batohu. Vlastně se až divím, jak je možné, že ji Michelangelo dokázal sám unést. Samozřejmě, v tuto chvíli má na práci jediné - dávat co nejlepší podněty k děsivému obličeji, který se má co nejdříve objevit na přední straně dýně.

     "Hele, bráško, co takhle udělat ty zuby o trochu zahnutější?" navrhuje právě. "Hele, bráško," opakuje po něm Donatello zlostně. "Jestli si myslíš, že to dokážeš líp než já, pro mě za mě si z toho udělej třeba upíra, ale já končím!" Strká mu do ruky nůž a vztekle odchází. Michelangelo jen mávne rukou a vráží zmíněný nástroj do dužiny.

     Leonardo a mistr Tříska vyzdobují hlavní místnost. Nechybějí zde tradiční svíčky, menší, již svítící dýně z minulých let a dokonce i takové podivné věci, jakými jsou například malé křišťálové koule, velké zkrvavené špičáky nebo na okrajích spálené útržky jakýchsi nezřetelných červených znaků namalovaných na žlutém papíru.

     Raphael je pro změnu k nenalezení - nejspíš zařizuje, aby z kohoutku tekla červená voda, nebo běžel vylepit na vnitřní stranu dveří Michelangelova pokoje plakát s ohromným vlkodlakem s červenýma očima a vyceněnými tesáky. Nedaří se mi zakrýt uchichtnutí, ale pak se zdvihám a jdu pomáhat svému učiteli.

     "Jak vám to jde?" ptám se, když k němu dorazím. "Už to máme skoro hotové, ale mohla bys prosím tohle zanést Caseymu?" podává mi Leonardo, který právě postavil poslední svíčku na své místo, nějaký malý papírek. Je na něm hrůzný obrázek otevřené tlamy a zřejmě úmyslně kostrbatým písmem jsou zde napsány údaje ohledně času a místa konání naší Halloweenské akce. "Pozvánka?" ujišťuji se. Odpovědí mi je pouhé pokývnutí hlavou.

     Chystám si oděv, ve kterém nebudu vypadat nápadně. Obnošené džíny, černý dlouhý rolák, fialovou čepici, oranžovou větrovku a botasky, které vypadají, že se co nevidět rozpadnou. Zkrátka ideální, pokud si přejete zůstat skryti. Pozvánku zastrčím pevně do kapsy a zatáhnu zip - co kdyby náhodou vypadla - a vyrážím.

     Venku panuje tiché bezvětří, přesto však co chvíli odněkud vykoukne houf malých dětí s halloweenskými maskami. Občas se ozývá veselý smích, jindy zase polekaný výkřik. Nedivím se. Potuluje se zde i dost výrostků, kteří to myslí vážně a dávají si záležet, aby jejich masky vypadaly jako skutečné.

     Casey bydlí v jednom z těch domů na sídlišti. Tyhle staré paneláky vyvolávají dojem, že se mohou každou chvíli zbořit. Mnoho lidí tu nebydlí; místo bohatých a šťastných rodin toto zatuchlé místo obývají všelijaká individua.

     Opatrně otevírám staré dveře se zrezivělou klikou a stoupám po schodech. Prý ve čtvrtém patře... Schody také nejsou v nejlepším pořádku, ale co nadělám.

     Ťukám na dveře a čekám, jestli mi někdo otevře. Asi po sedmi sekundách se ozývá skřípání otevíraných dveří a já vcházím dovnitř. "Ahoj, co potřebuješ?" ptá se vesele Casey a sundává si z obličeje masku vlkodlaka, kterou mě chtěl zřejmě vyděsit, jenže se mu to nepodařilo. "Mám ti předat pozvánku," hlásím a vytahuji z kapsy malý papírek. Casey si ji bedlivě prohlíží a pak prohlásí: "Díky. Určitě přijdu. Mimochodem..." dodává ještě, když už se otáčím a chci z tohohle domu co nejrychleji zmizet. "...ty žádnou masku asi potřebovat nebudeš," směje se a prohlíží si můj zjev. Jen krčím rameny a odcházím.

     "Dala jsi mu ji?" ujišťuje se Leonardo, když s obrovským úsilím přemisťuje gigantickou dýni ke zdi. "Ano," odpovídám a dívám se přitom na obličej, který vypadá opravdu tak, jak si to Mikey představoval - trojúhelníkové oči, nad nimi špičaté obočí, (doslova) ostře řezaný nos a dlouhé, zahnuté špičáky trčící s přivřené tlamy. Dýně se mu povedla.

     Rozhodnu se využít té chvíle, než bude vše připraveno, a jdu se do pokoje převléknout. Svou "masku" jsem si už několik dnů připravovala - bílé šaty u rukávu roztrhané, které našel Donatello údajně v jakémsi starém hradě s domněnkou, že je tam zapomněla bílá paní, podivný stříbrný přívěšek ve tvaru spirály a také ozdobnou, ale ostrou dýku. Tu jsem dostala od mistra Třísky loni k Vánocům. Nic víc. Tohle stačí. Paruku si brát nebudu, protože ji nepotřebuji. A také žádnou obuv - která příšera také chodí obutá? Leda tak čarodějnice. Oblékám si na sebe bílé šaty, padnou mi dokonale. Opravdu myslím, že se mě leknou, až se zase vrátím dolů.

     Dívám se na sebe v zrcadle. Vidím tam bledou, hrůzu nahánějící dívku s očima vraha, v bílých roztrhaných šatech a se spirálovým přívěškem. Možná, napadá mě, že bych si ještě mohla namalovat na ruce krvavé šmouhy. Ono to sice moc nesedí, ale třeba... Hm... Ale ano, snad by to bylo dobré... Takže ihned otevírám šuplík a vytahuji temperové barvy, jednu z těch na pohled zbytečných věcí z toho pytle, kde jsem našla své zvířecí talismany. Ani si nepřipravuji vodu, chci, aby ta krev byla co nejzřetelnější. Vytlačuji z trubičky trochu červené barvy, úplně stejné, jakou má Raphaelova páska. Maluji tak, abych měla krvavé pramínky tak po loket, více nebude třeba. Docela mě to lechtá, takže se musím soustředit, aby se mi netřásla ruka a abych tudíž své dílo nezničila. Když mám hotovou i druhou ruku, s nadšením se prohlížím. Vypadá to docela realisticky. Teď jsem to dotáhla až do konce. Ještě chvíli čekám, až barva zaschne, přece jen nechci nikoho a nic zašpinit, a pak nasazuji opět ten správný vražedný pohled a vycházím z pokoje.

     Pomalu scházím po schodech. Mé pohyby jsou trhané, jakoby umělé. Soustředím se na ostrost očí, snažím se jimi bodat jako dýkami. Mistr Tříska říkal, že lze hlubokým pohledem do očí odhadnout soupeřovy záměry - teď se přesvědčím, jestli je to pravda.

     Jako první se mým směrem dívá Leonardo. Svíčka, kterou zřejmě chtěl dát do naší obří dýně, padá na zem. Naštěstí okamžitě zhasne - to je dobře, nestojím o žádné požáry, i když je Halloween.

     Teď už si mě všimli všichni. "Jako Yuki-Onna," oceňuje můj kostým sensei. "Sněžná žena, která údajně dovede zmrazovat svým pohledem." "Nedívej se jí do očí!" varuje Michelangelo posměšně Donatella a pro umocnění efektu do něj strká. Ovšem Donatello v tu chvíli zrovna pečlivě maloval jakýsi znak, což zřejmě vyžadovalo velmi pomalou a jemnou práci - jedině tak se dá vysvětlit síla, kterou rozzuřeně svého bratra odstrčil. Vztekle papír zmuchlal a hází ho do koše na odpadky. I na tu vzdálenost se přesně strefuje.

     Všude je teď tma. Sedíme v kruhu u stolku, všude kolem nás září matné plameny bílých svíček. Jsou voskem přilepeny na malých kalíšcích, aby oheň nespálil podlahu. V rohu se majestátně tyčí Donatellova a Michelangelova dýně, z očí, z tlamy i z nosu jí sálá teplo a světlo a vypadá, jako kdyby se smála poslední vteřinu před tím, než se na nás vrhne.

     Casey dorazil před deseti minutami. Je uchvácen zdejší atmosférou, stejně jako každý sedící v této místnosti.

     Mistr Tříska bere do ruky šest párátek. "Kdo si vybere to zlomené," šeptá tajuplně, "stane se na chvíli vypravěčem." Nejprve natahuje své dlaně k Raphaelovi. Nemá štěstí - vytahuje neporušenou špejli. "Teď ty, můj synu," obrací se k Donatellovi. Ani jemu se však nepodařilo určit zlomené párátko. On i Raphael vypadají značně zklamaně - nejspíš mají v záloze nějaké hodně strašidelné příběhy a nechtějí čekat, říkám si. Nyní je na řadě Michelangelo. Jako zázrakem vytahuje párátko o polovinu kratší, než měli Raphael s Donatellem. "Juchů!" jásá a divoce mává špejlí, až mám strach, že někomu ze svých nejbližších sousedů vypíchne oko.

     "Nuže, Michelangelo," říká mistr Tříska, "vyprávěj."

     "Na jednom dětském táboře měli vedoucího, pana Lupínka."   "Něco takového si může vymyslet jedině Mikey," vrčí nespokojeně Raphael. Prudké několikanásobné "Ššššt!" ho však přiměje, aby už dál neprotestoval. "Zpočátku všem připadal docela milý - byl docela hovorný, nosil legrační oranžové tričko a uměl rozesmát děti. Jenže asi po týdnu stráveném na táboře se změnil. Zbledl, stranil se ostatních a co bylo nejpodivnější - pořád chodil do jídelny a jedl něco jako staré okoralé lupínky. Strašně to křupalo, když je kousal, a začali mu říkat "Pan Křupka Lupínek". Když se ho kuchařky ptaly, proč si připravuje vlastní jídlo, odsekl, že alespoň za to nemusí platit. Nereagoval na to, že se mu všichni smáli, nevšímal si těch, kteří v jeho přítomnosti naschvál křupali klouby a jedli bramborové chipsy. Jednou uspořádal pro všechny děti velkou noční bojovku. Každý měl jít o půlnoci do hlubokého lesa bez baterky trasu dlouhou asi půl kilometru a nesměl se vrátit - takového zbabělce že prý sežerou vlkodlaci. "Jo, prej vlkodlaci, toho se tak budem bát," smáli se starší kluci. Jenže pan Lupínek se jenom strašně rachotivě zachechtal a vymluvil se, že si zapomněl svoje teplé rukavice. Všichni dobře věděli, že se šel převléknout za strašidlo. Kluci, kteří se zprvu smáli, se osmělili jít jako první. Všechno probíhalo normálně - po každých pěti minutách vyrazil další a řídil se svíčkami, které byly rozmístěné asi po desetimetrových intervalech. Pak vyrazila jedna malá holčička, úplně nejmladší z celého tábora. Strašně se bála a prosila kamarádku, aby šla s ní, ale ta ji odmítla: "Ne, Lenko, máme jít sami, já nechci mít strhnutý body." A tak chudinka Lenka musela jít sama. Les na ni působil strašidelně; jako kdyby se každou chvíli nějaká větev pohnula a Lenka ji nezaznamenala. Všude byl podivný klid a ticho - přesně to, čeho se holčička nejvíc bála. Věděla, že musí jít až k mýtině, tam že údajně leží truhla s pokladem; problém byl ale v tom, že svíčky najednou skončily a ona nemohla nikde najít další. Celá se rozklepala; na mýtině určitě ještě nebyla, vždyť šla sotva tři minuty. Zoufale se rozhlížela a přemýšlela, jestli se nemá vrátit; ale co ti vlkodlaci... Najednou zaslechla odněkud zblízka strašlivé skřípění. Úplně ztuhla a schovala se za nejbližší strom. Zkoprnělá hrůzou vykoukla zpoza svého úkrytu a sledovala nějakou nezřetelnou postavu u cesty, jak klečí u hromady lidských těl a jedno z nich přeřezává velkou pilou. Křupání a skřípot kostí byl tak strašný, že Lenka začala strašlivě ječet. Postava se polekaně rozhlédla - a najednou zmizela. Ráno Lenku našli, jak s obličejem úplně bílým ještě pořád stojí za stromem. Když svým zachráncům roztřeseně pověděla, že vrahem osmi dětí byl určitě pan Lupínek, odvedli ji na policejní stanici, aby jim všechno vysvětlila. Později však museli obviněného propustit - na oné pile ani na jediném z těl chyběly jakékoli otisky."

     "Slušné," říká uznale Raphael, což je od něj mimořádná pochvala. "To se povedlo," tleská Donatello. "Prý - Pan Křupka Lupínek!" tluče Casey smíchy pěstí do stolu. "Super!" "Příště až mi někdo řekne, že si zapomněl rukavice, se musím zeptat, na co je chce," prohlašuji a přidávám se k potlesku. "Máš dobrou představivost, můj synu," míní sensei a ani se nehne.

     "Tak, kdo pokračuje?" ptá se nadšeně Raphael. Je na něm vidět, že hororové téma ho rozhodně zaujalo. "Uvidíme," podává mu mistr svou dlaň plnou párátek podruhé. Třeba bude mít štěstí - ach jo, zase nemá. Co když to padne na mě? Co jenom budu vyprávět? Donatello opět nemá úspěch... Tak teď je řada na mně. Které si jen... Hm, tohle párátko uprostřed. Druhé ze tří - no tohle, vytáhla jsem ho nějak rychle, říkám si. A hele - ono je zlomené...

     "Tak schválně, Sněžná ženo," směje se Leonardo. "Vyprávěj ty."

     A už mě něco napadá.

     "Dívka unaveně seděla v temné kobce. Nemohla hýbat údy - řetězy, které ji svíraly kolem zápěstí, kotníků a dokonce i kolem krku, jí to nedovolily. Nevěděla, jak dlouho už tu je, kdy naposledy jedla, kde bydlí - jen věděla, že zhřešila. Začala odpočítávat minuty. Kapání vody z nízkého stropu se mísilo s jejím tichým počítáním, splývalo s ním... Kap, pět... Kap, šest... Kap... kolik? Ztrácela se v mlhavých představách. Toto bylo mnohonásobně horší než prostá smrt, kterou by teď tak uvítala. Za onen nepovědomý čas ji oslovil hlas. Nepřipadal jí ani mužský, ani ženský. "Jsem tu, abych ti prozradil tvůj trest." "Kdo jste?" zeptala se tiše dívka. "Já jsem." Víc neřekl. "Jsi smrtelná hříšnice. Potrestání, jehož principy ti teď objasním, tě nemá trýznit, ale osvobodit - pokud to ovšem uneseš." "Prosím, nechte mě jít," zasténala dívka. "Jít?" zachechtal se hlas. "A kam?" Na tuto otázku dívka z nějakého důvodu nemohla nalézt odpověď. Bylo jí více než jasné, že pryč nemůže. "Udělám z tebe tvoje vlastní zrcadlo." A dívka se najednou ocitla ve svém bytě. Byla nesmírně šťastná - myslela si, že všechno byl jen zlý sen. Rozhodně na to všechno poukazovalo - ležela v posteli, hodiny ukazovaly šest hodin ráno. Radostně vyskočila z postele a šla se do koupelny trochu probudit sprchou. Užuž se chystala vlézt do vany, když si všimla, že v zrcadle není vidět její odraz. Promnula si oči, jestli se jí to nezdá - nezdálo. Zato se však v zrcadle objevila tvář - nikoli cizí, ale její, se stejným polekaným výrazem. Byla stejná, a přece tak jiná... Dívce se tak silně rozbušilo srdce, že se sesula na podlahu a divže se nerozplakala. Najednou ji ovanulo něco jako studený vítr - nejspíš bude otevřené okno, řekla si a vyšla z koupelny. Zamířila k oknu, aby jej zavřela - skutečně bylo otevřené. Náhle se ale podívala na mrak za sklem - připomínal lidský obličej. Málem se jí zastavil dech - podivné útvary v oblaku vypadaly úplně stejně jako její oči. Nezdržovala se zaměřováním na oblačný útvar, rychle okno zavřela a pro jistotu zatáhla všechny záclony. "Asi bude nejlepší, když se nechám prohlédnout," řekla si a běžela vytočit telefon k psychiatrovi. "Doktor Kovář, psychiatrická léčebna," zazněl postarší mužský hlas. "Dobrý den, tady je... Eh..." Zarazila se. Nemohla si vzpomenout na své jméno. "Poslyšte, já mám velký problém - všechno se spiklo proti mně, nemůžu si vzpomenout..." "Uklidněte se, ano?" nabádal ji klidně doktorův hlas. "Prostě přijďte pozítří v..." "Ne, ne, vy mi nerozumíte!" překřikla ho už téměř hystericky. "Je to naléhavé! Musím přijít hned!" "Dobře, dobře," prohlásil doktor. "Přijďte a uvidíme, co se s tím dá dělat." Po zavěšení telefonu se dívka uklidnila. Půjde k psychiatrovi a ten jí pomůže. Několikrát se hluboce nadechla, aby se úplně uvolnila, a pak se otočila, aby si vzala něco dobrého z ledničky. Jakmile se ale otočila, leknutím vykřikla. Skvrna na žluté stěně dokonale kopírovala její obličej - jako kdyby nějaký obr v její podobě vytlačil do omítky tvář. V zoufalství vzala do ruky to nejbližší, co měla po ruce - tedy škrabku na brambory - a chtěla jí zuřivě rýt do stěny. Hned po prvním úderu se ale zarazila - ucítila na tváři bolest. V místě, kde měla tvář škrábanec, měla i skutečná dívka pramínek krve. Upustila škrabku a skácela se k zemi. Všechno se s ní točilo, opět všechno splývalo... Odevšad na ní zírala její vlastní podoba... "Ne! Nech mě! Přestaň!" vřeštěla a házela sebou jako šílená. "Jdi pryč! Zmiz ode mě!" Jenže ani trochu se jí neulevilo, naopak, byla teď úplně obklopená... A najednou všechno přestalo. Dívka se na místě zastavila, ještě několikrát nahlas zasténala, ale jinak bylo vše v pořádku. Její hrůzné kopie sice nezmizely, ale připadala si podivně klidná. Odněkud věděla, co má dělat. Pomalu vstala a strnulým, těžkopádným krokem došla do koupelny k zrcadlu. Několikrát si prohlížela svůj obličej. Vypadal stejně jako jindy, jen nebyl její. Musela splynout sama se sebou, vyrovnat se. Zavřela oči, prošla zrcadlem a navždy zmizela."

     PRÁSK! Cosi neuvěřitelně hlasitě třísklo. Všichni sebou trhli tak, až většina z nás spadla ze židle. "Co to proboha..." mračí se Leonardo. "Jessico, ten... ten příběh nebyl pravdivý, že ne?" ujišťuje se Michelangelo napůl se smíchem, napůl se zděšením. "Teď jsem si ho vymyslela," vrtím hlavou a dívám se po směru zvuku. Třeba jen Miaow shodila vázu. "Jdu se tam podívat," navrhnu a vstávám. "A proč ty?" ptá se podezřívavě Raphael. "Můj příběh, moje vina," krčím rameny.

     Ten tříštivý zvuk zřejmě přišel z koupelny... Opatrně vcházím do místnosti, katary už mám vytažené. Prudce rozrazím dveře v očekávání, že tam najdu nějakého vetřelce - v koupelně však nikdo není. Překvapeně se rozhlížím, dívám se i na strop.

     Pak mi pohled spočine na zrcadlo. Z jeho středu na mě zírá rozšklebená, obrovská prasklina pocákaná rudou tekutinou ve tvaru plamene.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

pozvánka na nový web o TMNT

(Leonardo, 8. 1. 2011 20:47)

Máte moc hezký a zajimavý web. Líbí se mi hlavně příběhy o Jessice:-)
Dovoluji si Vás pozvat na nový web o TMNT http://tmntnet.webnode.cz/. Prozatím tam toho moc není,ale to se určitě časem změní :-) Zatím je tento web v "plenkách" a tak bych uvítal vaše postřehy a poznámky co na web přidat, či jak ho ještě vylepšit. Proto mi prosím určitě nechte vzkaz s vašími poznámkami a návrhy . Děkuji