XVI - Návrat bojovníka
Už jste si někdy zkusili tahat s sebou pár katarů, dvě katany, jednu malou dýku pro případ nouze a ještě při tom běžet? Řeknu vám, nic lehkého to není, zvlášť když uháníte po podlaze tak kluzké, že můžete každou chvíli spadnout a rozbít si hlavu.
Někde blízko za mnou slyším dusot. Utíkají za mnou. Nedají si pokoj, dokud nezískají zpět to, co jsem jim uzmula. I když vím, že stačí, aby na mě zpoza nějaké zatáčky vyletěl pohled kočičích očí a já uklouznu a vážně se zraním, chvátám stále rychleji a neodvažuji se ohlédnout. Za prvé, protože bych přitom ztratila pojem o překážkách přede mnou, a za druhé - co kdyby tam bylo něco... ohyzdného. Fuj, na takováhle slova nemysli, když jsi někde sama, napomínám sama sebe a pokračuji tryskem dál.
Modlím se, aby mi Bůh odstranil z cesty všechno nepříčetné, chci být už zpátky v doupěti. Mám docela strach, abych svoje zbraně, kterými jsem ověšená jako vánoční stromeček, neztratila, ale zatím to tak nevypadá.
Konečně! Chodba končí a já poznávám důvěrně známou cihlu. Na okamžik mě přepadá děsivá představa, co by se asi stalo, kdybych byla nějaký špion a zadala nesprávný kód. Donatello jednou naznačil, že v takovém případě by vetřelec rozhodně neměl čas uniknout a už vůbec ne možnost zkusit to znovu. Michelangelo zase onehdy tvrdil, že když se asi před dvěma lety vracel z noční procházky po městě, omylem naťukal špatná tlačítka a rázem se dlaždice pod jeho nohama šílenou rychlostí propadla snad padesát metrů pod podlahu, přičemž ho odtamtud asi po hodině zachránil Donatello.
Tak bych tedy skončit nechtěla. Dávám si záležet - skvělé, povedlo se a vchod se otvírá.
Snad si ani neuvědomili můj odchod. Zůstali přesně v té samé poloze, v jakých jsem je viděla předtím - Donatello se bezmyšlenkovitě povaluje na pohovce; soudě podle Raphaelova výrazu tuším, že ten tu zůstává jen proto, aby Leonardovi, který jaksi strnule stojí v rohu a dívá se do prázdna, poskytl duševní útěchu; Michelangelo zřejmě leží ve svém pokoji na posteli a pročítá si nějaké komiksy a mistr Tříska medituje.
Zkrátka je tu atmosféra jako na hřbitově. Když do ní tak vstupuji, málem zapomínám, že jsem tu vlastně proto, abych ji odhrnula jako závoj zla.
Dívám se na Leonarda, vzápětí však zaznamenám vedle sebe pohyb. Otáčím se na tu stranu. Sensei mi dává jasně najevo, abych jeho žáka nerušila, ale jakmile zpozoruje záblesk jasné oceli u mého boku, rozšíří se mu oči a vstává. Už si toho všímají i Donatello a Raphael - ale poslední, co teď potřebuji, je rozruch. Když už otevírají ústa, rychlým mávnutím ruky je umlčím.
Je očividně příliš zabraný do vlastních myšlenek, než aby postřehl, co jsem právě vytasila a teď držím v rukou. Ani mu to nemám za zlé. Kdybych já přišla o něco, co ke mně neodmyslitelně patří, nechovala bych se jinak. "Leonardo?" oslovím ho opatrně. Ani se na mě nepodívá. Vyhýbá se mi pohledem, ale vím, že slyší, co mu říkám. "Poslouchej mě... Chci ti teď vrátit, co se ztratilo."
Pomalu otáčí hlavu. Oči má sice stále prázdné a hluboké, ale je v nich vidět bystrý zájem. Určitě už na to přišel. Oddechnu si, když vidím, že se snaží o sebeovládání; rozrušit bych ho totiž v tak těžké chvíli opravdu nechtěla. "Kde jsi je našla?" ptá se tiše a nevýrazně, jako kdyby mu odumřel hlas. "Vzala jsem je zlodějům," odpovídám sebejistě a podávám mu katany se slovy: "A protože mi nepatří, ať si je vezme jejich pravý majitel."
Bere je opatrně, protože meče na své ostrosti neztratily vůbec nic. Ujišťuje se, že jsou to opravdu ty jeho; jelikož nemůže najít žádnou chybu, doufám, že už se katany také přesvědčily, že je drží pravý bojovník.
"Jak ti jen mohu dostatečně poděkovat?" ptá se s neuvěřitelně překvapeným výrazem. "Nemusíš," zavrtím hlavou. "Jen kdybys mi prominul, že jsem se dovolila dotknout tvých zbraní." Mimochodem, tohle jsem řekla jen proto, aby mi neděkoval. Připadala bych si pak povýšená a to v žádném případě nechci dopustit.
"Jste skutečně pravý válečník," hovoří ke mně pochvalně sensei. "Myslím, že si doopravdy zasloužíte náš obdiv a že přijmete naši upřímnou vděčnost za tento čin." "Děkuji vám, mistře," věnuji mu krátkou úklonu. Jsem ráda, že se mu smím klanět. A jsem také ráda, že k bojovníkovi se vrátilo jeho druhé já.