XV - Bílá vs. černá
Několik následujících dnů chodil Leonardo jako tělo bez duše. Každý z nás mohl mluvit o štěstí, pokud ho zahlédl dvakrát denně, a Leonardo sám k sobě nikoho nepouštěl. Jeho dveře byly vždy pevně zamčené, z dírky nebylo nic vidět. Jen tma. Jako první mě napadla možnost, že ji záměrně něčím zakryl, ale to mi přišlo spíše jako nějaký Michelangelův nápad. Proto jsem se musela spokojit s vysvětlením, že opět hledá útěchu ve svých meditacích.
Ty už ale nebyly povzbudivé, spíše prosebné. I když jsem se mnohokrát ke dveřím nakláněla a bezúspěšně zkoušela zachytit nějaký zvuk, cítila jsem odtamtud nějakou sílu.
Těch prvních pár dnů a nocí se to ještě dalo přežít. Pak se ale Leonardo začal záhadným způsobem někam vytrácet, a to už jsme o něj měli opravdu starost. Všem nám sice bylo jasné, že hledá to, co je ztracené kdesi ve stokách, jenže na druhou stranu, co když ne. S tímhle názorem jako první přišel Donatello, což mě dost vyvedlo z míry. Okamžitě se mi vyrojily hrůzné představy, jak Leonardo couvá před nějakou velkou černou příšerou. Až jsem musela zatřepat hlavou a jakoby mimoděk i rukou, ovšem toto gesto si Raphael vyložil, jako že odháním mouchu, a rychle začal zkoumat, jestli kolem nelétá něco malého a bzučivého.
Pak, když už jsem to nemohla vydržet, jsem se odhodlala, že půjdu ty zatoulané meče najít. „To je jako hledat průhledný korálek v hromadě sněhu,“ ozval se vmžiku známý pesimistický hlas. Už zmínka o sněhu mi byla nepříjemná, protože venku mrzlo až hrůza. A hlas pokračoval: „Nikdy je tam nenajdeš. Určitě už je našel někdo jiný.“
Vtom mi přispěchal na pomoc optimistický hlas: „Vážně? A kdopak asi? Kromě krokodýla a Očí tam nikdo není. A kdyby náhodou byl, na co asi nosíš ty katary?“ Abych se ujistila, že je mám pořád na místě, přejela jsem si rukou po drápech.
Pesimista se ale nehodlal jen tak vzdát: „Krokodýl je může kdykoli rozšlapat, zlomit nebo převrhnout do vody. A jestli se zalíbily Očím, těžko je asi získáš zpátky.“ Tohle mě trochu vyděsilo. Co když má pravdu? Když krokodýl, aligátor nebo podobný plaz najde něco rovného a ostrého a nebude mu to chutnat, určitě to alespoň zničí... Ale počkat, o tomhle jsem nikde neslyšela. Proč taky, je to přece hloupost.
„Pchá!“ vykřikla jsem omylem nahlas pohrdavě. Když jsem to zjistila, rozhodla jsem se, že můžu mluvit nahlas – teď tu nikdo nebyl, želvy byly v jiné místnosti.
„Já je najdu, i kdyby byly třeba hozené v nejhlubší a nejšpinavější stoce!“
Jistě. Jistě, předváděla ses, tak teď se ukaž. Bezradně jsem stála na křižovatce a dívala se pořád dokola, až jsem se nakonec odpotácela ke zdi a opřela se o ni. Po mírném nárazu ruky na zeď se mi alespoň trochu rozostřila mysl, když jsem se zahleděla do zelené chodby, na jejímž stropě se odrážely malé vlnky tekoucí vody.
Ale náhle se ukázal náznak toho, že tu přece jen nejsem zbytečně. Za zatáčkou jsem totiž zahlédla nějaké obrysy. Byly na tmavých, mokrých dlažcicích těžko k poznání, ale hýbaly se.
Zaostřila jsem pohled. Popeláři to asi nebudou... Snad ledaže by tady policie hledala mrtvolu. Ale stejně – pro všechny případy jsem si o něco prodloužila nehty svými drápky a vydala se na průzkum.
To jsem zvědavá, říkala jsem si, když jsem se tak kradla potemnělou chodbou skoro přikrčená. Byla to pozice, ze které se dalo buď vyrazit kupředu, zpátky nebo uhnout. Upřímně jsem doufala, že ji nebudu potřebovat; ovšem jakmile jsem byla na pět kroků od těch stínů, pochopila jsem, že asi bude nejlepší využít všechny tři směry.
Zastavila jsem se. Zřetelně jsem slyšela něčí slova. Ať už to byl kdokoli, nebyl jen jeden – hlasů se odtamtud ozývalo několik. Ale nepřipadalo mi to, jako když policisté dávají pokyny, například: „Kaemone, běž se tam podívat, je tam něco bílého.“ Ti by se určitě takhle nenamáhali být zticha.
Mezi hlasy jsem nenašla téměř žádné rozdíly – buď mluvili opravdu tak tiše, nebo prostě odstíny zvuků vydávané ústy sobě byly velice podobné. Ovšem důležitější bylo, o čem mluvili. Zpevnila jsem předloktí a vůbec celé tělo, připravená rychle využít jeden z těch tří směrů, ač jsem nevěděla, který by byl nejlepší, a napjatě jsem poslouchala.
„Vezmi je s sebou.“
„Proč? Jen více rozzuří našeho mistra.“
„Když je necháš tady, mistr stejně jednou přijde na to, že jsme mu to neprozradili. Chceš mít jistotu, že přijdeš o zdravé hrdlo? Tak je tedy polož a pojď, pokud ti život není dost drahý.“
Krátká odmlka.
„Mohli bychom je poškodit a zkusit mu namluvit, že jsme je jednomu z nich vytrhli z rukou, když umíral. Tak se vyhneme obojímu.“
Ozval se tichý šepot ostatních. Nebylo jim příliš rozumět. Ale já už jsem nejspíš přišla na to, o čem se tady tak dohadují. A to mě rozzlobilo natolik, až jsem chtěla zatnout ruku v pěst. Ovšem zapomněla jsem, že je mám v katarech, a při pomyšlení, že jsem jimi mohla lehce cinknout o zeď, jsem nakonec byla ráda, že zatnout ruku teď nemůžu.
„Je to dobrý nápad,“ uvažoval první, kdo promluvil. A to už jsem to nevydržela. „Bohužel až moc dobrý na to, abyste ho uskutečnili,“ prohlásila jsem jedovatě a vyšla jim vstříc.
Možná za skutečnost, že měli podobné hlasy, mohl i fakt, že byli na první pohled prakticky k nerozeznání. Všichni v černých oblecích s kuklami s prostřiženými otvory pro oči, zbraněmi si také příliš nekonkurovali. Všech šest jich mělo u pasu dlouhou, samozřejmě černou pochvu. Bylo mi jasné, že v ní ukrývají katany. Potvrzení přišlo prakticky ihned. Divila bych se, kdyby ne.
Asi jsem je trochu překvapila. Nevypadala jsem ani jako přítel, ani jako nepřítel – vypadala jsem na obojí moc divně.
Oni – nejspíš to byli také ninjové (už mi připadá dost zajímavé, kolik ninjů se v tomhle městě skrývá) – skutečně vypadali dost zaskočeně. Katany neměli napřažené úplně, spíš tak na půl cestě dopředu a na půl cestě zpátky. Jako kdyby si nebyli jistí, jestli bylo správné, že je vůbec vytahovali.
„Co jsi zač?“ zeptal se mě vysoký muž s krvelačnýma očima. Katany, jež měly rukojeti omotané modrou páskou, podal komusi dozadu. Snažila jsem se nemít ve tváři žádný výraz.
Hm... Dobrá otázka, pomyslela jsem si. Co jim asi teď mám odpovědět?
„Mé jméno je Jessica,“ řekla jsem a nespouštěla jsem z něj oči. Co kdyby si náhodou usmyslel, že jsem přece jenom nepřítel. „Často se tu procházím. Jsou tu věci, o kterých určitě nevíte. Snažím se odhalit mnoho tajemství, která si přejí zůstat zde neobjevena.“
Dost široký pojem, když se řekne „tajemství“. Řekla jsem to tak proto, abych je donutila přemýšlet a chcíli počkat, aby hned nezaútočili. Nebylo by dobré si je hned znepřátelit – i když mi okamžitě došlo, že ten, kdo mě v minulosti pronásledoval po těch zatracených chodbách, patří k těmhle ninjům také.
Ale na druhou stranu – určitě jim o mně musel povědět! Tak jak je tedy možné, že mě vůbec nepoznali? V tu chvíli mi došlo, že jejich společník se k nim možná ani nedostal...
„Takže tajemství," zopakoval má slova poněkud posměšně ten muž. Povšimla jsem si, že katanu nepatrně sklonil, což zřejmě znamenalo, že buď si se mnou chce pohrávat, nebo mu připadám jako příliš snadná kořist, než aby na mě plýtval ocelí. "Jenže svou přítomností nám tady blokuješ cestu ke splnění našeho cíle, což ti dost znemožňuje šanci na přežití."
Následovalo jen ticho a pohledy, které vrhali jiní válečníci k tomu, jež byl ke mně nejblíže. Asi to byl jejich velitel, přestože vypadal úplně stejně jako ostatní. Cosi mi ale říkalo, že se umějí navzájem identifikovat i podle jiných faktů, než je vzhled.
Pak se některý ze skupinky přece jen ozval. "Jestli nechceš zemřít pomalu, slož zbraně." Na mě to ale mělo asi takový účinek, jako kdyby ninja mluvil k palci u nohy. Nesklonila jsem své katary ani o milimetr. „Domnívám se, že jsi dost nerozvážná,“ zasyčel velitel těch černých přízraků. Měla jsem dojem, že je mnohem vyrovnanější se situací, tudíž zřejmě bojoval často a považoval to za obvyklé. „Proč si to myslíte?“ zúžila jsem pohled. „Je nás šest a ty jsi sama,“ upřesnil a udělal krok kupředu. Couvla jsem. Ne proto, že by se mu podařilo mě zastrašit, ale protože je dobré udržovat si určitou vzdálenost.
„Mění to něco?“
„Ano, mění. Tvou šanci na přežití.“
„A mně připadá, že vám ani tak nejde o mou smrt.“
„Možná. Každopádně by bylo lepší dobrovolně nám odevzdat své zbraně, než ti je sám vyrvu z rukou, až budou ležet useknuté na zemi.“
„Opatrně. Neposuzujte podle vzhledu. Neznáte mě.“
„To, co vidím, mi stačí.“
Tvrdohlavec. Asi ho nepřesvědčím.
„V tom případě byste měli vědět, že za nerozvážné pokládám já vás.“
Neuplynula ani vteřina a první katana cinkla o studenou podlahu. Protože jsem se až do této chvíle chovala klidně a přirozeně, o to větší byl teď moment překvapení. Nesnažila jsem se zabíjet - mým cílem bylo sebrat jim jejich válečnou kořist, kterou představovaly nevinně modrou stuhou ovázané katany. Potíž ovšem tkvěla v tom, že protivníci je chránili tak urputně, jako kdyby šlo o jejich vlastní příbuzné, a přestože jsem se snažila, měla jsem za chvíli ruce plné ran.
Nakonec se mi ale podařilo podrazit jednomu útočníkovi nohu, což mělo za následek, že upadl a vzal s sebou ještě dva další. Tím mi otevřeli cestu ke katanám; než jsem je ale stihla pevněji zachytit, šlápl mi na ruku ten největší mizera z celé skupiny. "Já tě varoval," zasmál se a tlačil mi dlaň ještě více k zemi. Ostří Leonardova meče mi tím proniklo do dlaně. "Já vás taky!" odsekla jsem a nohou se rychle osvobodila. Popadla jsem obě katany, z nichž jedna byla zbarvena do ruda, a zahnula za první roh.