Jessica´s Dojo

     Vypadalo to, že nindžové vybraní na onu neúspěšnou misi, mezi něž patřila i Lia, svrhli na nějakou dobu čest a slávu elitní jednotky až téměř na dno. Jako obvykle se prováděly kontroly rozsáhlého území, jež zahrnovala hlavní budova klanu Foot, avšak mistr nyní vybíral k těmto akcím výhradně obyčejné pěšáky. Elitní družina nyní nebyla zapotřebí a její členové si navíc velice obtížně získávali zpět mistrovu důvěru. Ten si většinu z nich nepředvolával, pokud nemusel, a oni svého mistra ani nevyhledávali. Věděli, že je lepší zůstat na několik měsíců nebo třeba i let v pozadí, než aby zbytečně pokoušeli trpělivost svého pána.
     Lia nyní zakoušela příkoří nejen od ostatních, ale i od svých společníků, kterým nyní zápěstí hyzdil cejch, a to především od Kiyoshiho. Připadalo jí, že ji nenáviděl už od první chvíle, kdy ji spatřil, což pro ni byl jen další problém, se kterým se musela denně potýkat. Kiyoshi byl totiž jeden z prvních, kteří začali svalovat celou tíhu viny právě na Liu, jelikož podle jeho názoru čekala příliš dlouho a promrhala tak nejvhodnější chvíle pro útok. Této propagandy se okamžitě chytili Tadashi, Yoshiro a dokonce i ten obrovitý muž, kterého Lia do té doby příliš dobře neznala.
     Jednoho dne si ji Kiyoshi vyhledal. Byla zrovna v šestém patře a hledala onen obraz, u kterého poprvé mluvila s Kaemonem. Připadalo jí, že toto místo je jediné, kde má klid na své myšlenky. Na kresby a malby v této části budovy se nikdo nedíval. Nikdo tam ani nechodil. Panovala zde podivná atmosféra, ne nepodobná náladě pohřebního průvodu za silného deště. Lia chtěla zahnout za roh, nečekala ovšem, že za ním někdo bude stát, a tak jí srdce vyletělo málem až do krku. "Co tady hledáš?" položil jí Kiyoshi téměř stejnou otázku jako před časem Kaemon, když ji tu poprvé našel. Lia nebyla v rozpoložení, kdy by se chtěla s někým hádat, proto se snažila najít takovou odpověď, aby ho pokud možno nevyprovokovala. "Jen si prohlížím tyhle obrazy," poukázala na podivnou kresbu po svém pravém boku, vypadalo to však, že jejího momentálního nepřítele ani v nejmenším nezajímá důvod její přítomnosti a že tu otázku vyslovil jen proto, aby měl nějaký podklad pro své další nevrlé argumenty. "Tak ty si tu prohlížíš obrazy," zavrčel. "Občas mě hrozně mrzí, že jsem patřil mezi těch pár, kdo tě doporučil pro mistrovy služby. Kdykoli si mě zavolá a já s ním mluvím, cítím, jak z něj čiší vztek a chlad a vráží mi je do těla jako nůž. Slova mi váznou v krku, nemůžu se ani podívat jeho směrem, a když pak odcházím, jeho pohled mě pronásleduje, kamkoli jdu. A ty se tady díváš na tyhle odrazy nálad nějakých šílenců, jako by se vůbec nic nestalo."
     Lia už vytušila, že tenhle rozhovor bude na dlouho. "Neříkám, že..." začala, ale Kiyoshi ji svým hlasem rázně utnul. "Neříkej. Neříkej už vůbec nic!" A přistoupil k ní tak blízko, že jestli Lia nechtěla mít mezi sebou a Kiyoshim dvoucentimetrovou mezeru, musela ustoupit až ke zdi. "Nevím, proč ti mistr stále poskytuje střechu a nocleh; podle mě si nezasloužíš ani spát venku na ulici. Právo nosit rudý plášť máš už z mistrovy dobré vůle. Být po mém, utáhnu ti ho kolem krku tak těsně, že ti hlava bude viset na vlásku." Lia si uvědomila, že se snahou vysvětlovat něco daleko nedojde, a tak musela zariskovat. "Kdyby mě tu mistr nechtěl, dávno už se plahočím někde venku po silnici. Nezbavil se mě ani nikoho jiného, takže naneštěstí pro tebe tady budu muset zůstat a pokusit se získat zpátky důvěru, kterou do nás mistr vložil. A neměl bys shazovat všechnu vinu na mě, když sám máš na ní stejný podíl jako já."
     Soudě podle Kiyoshiho výrazu byl malý zázrak, že ji vůbec nechal domluvit, protože teď vypadal, že snad na jeho zášť nebudou stačit slova. "Nebýt tebe, nikdy bych nemusel do konce života nosit na ruce tohle," mával jí před očima zápěstím tak blízko, že se to zdála být napůl výhružka na ránu pěstí. "Kdybych nebyl takový hlupák a nezačal pátrat po nových členech klanu, tak tady teď nestojím a nebavím se s jednou zatracenou mrňavou mrchou, co si myslí, že svoji neschopnost může obhajovat členstvím v elitní družině." Lia věděla, že podle pravidel nesmí bojovník napadnout svého druha, nicméně v této situaci si nebyla zcela jistá, jestli si to uvědomí i Kiyoshi; ten se ale znechuceně odvrátil a povýšeně odkráčel pryč.
     Lia měla pocit, že její stálé místo v klanu je čím dál nejistější. Pro jistotu se ještě podívala za roh, jestli tam není nějaký náhodný svědek, chodba ale byla pustá a prázdná. Vrátila se zpět k obrazu a zahleděla se na ten prazvláštní výjev, který ji provázel, kamkoli šla, i ve snech. Nevěděla, jestli jí oči říkají pravdu, ale zdálo se, že ta neznámá dívka už nestojí pevně jednou nohou na mostu, nýbrž už má zadní nohu jen na špičce a přepadává dopředu. Lia zamrkala; obraz se nijak nezměnil, což ji utvrdilo v přesvědčení, že si minule jen špatně zapamatovala nakreslený obraz, přece jen v ní však zůstalo malé zrnko pochybností.
     "Mio." Lia se již naučila nedávat strach či leknutí najevo tělem, ale v srdci pocítila na ten jediný moment ostré škubnutí. Pomalu se otočila. Nechápala, jak se může Kaemon pohybovat tak neuvěřitelně tiše, tak, že to nepozná ani ona, ani mnoho dalších. "Neslyšela jsem tě," řekla tiše směrem k zemi. Styděla se podívat se mu do očí. Možná měl Kiyoshi pravdu. Možná za to všechno může ona. "Proto mi říkají Kaemon Sairento," řekl její společník. "Taky se to naučíš, Mio Ankoku. Ne brzy, ale jednou ano." Lia přemýšlela. Proč ona dostala tak divné jméno, Mio Temná, Mio Tmavá? Připadalo jí nevhodné se vyptávat, kdo vlastně tyto pseudonymy vymýšlí, zvlášť někoho, koho nejspíše dostala do problémů, a tak se raději zeptala: "Proč jsi mě hledal?" "Mistr chce, abys za ním přišla," odpověděl Kaemon. Lia náhle měla v žaludku kámen. Má to snad znamenat, že ji chce vyloučit z klanu? Nebo ji jen přeřadit do jiné družiny? Byla zpočátku tak hrdá, že se dostala hned do elitní jednotky. "Děkuji," řekla nepřítomným hlasem a upřela oči na Kaemonovo zápěstí, ten však rychle pochopil její úvahy. "Ne, tohle si nevyčítej," utnul ji rázně. "Teď s tím musíme žít všichni. Nezbývá nám, než se s tím vyrovnat a nikomu nepomůže, když se bude ohlížet do minulosti." A odešel rychleji, než se ho Lia stačila zeptat - i když ani sama nevěděla, na co.
    

     V hlavní místnosti nebylo tak šero jako obvykle. Za stolem, kde mistr sedával, stály dvě osoby. Ihned, jak Lia vstoupila do místnosti, jí bylo jasné, že toto privilegium může mít jen někdo, komu mistr bezmezně věří. Jak kráčela blíže ke stolu, rozpoznávala tvary a obrysy obou postav.
     Jednou z nich byl Hun - ten obrovitý muž, kterého Lia docela často potkávala, nikdy s ním ale dosud nepromluvila; soudě podle jeho tělesných proporcí ale usuzovala, že mistrovi slouží jako jakási gorila. Byl to právě on, kdo vypálil elitním bojovníkům na ruce ona znamení.
     Druhou osobu ale Lia neznala vůbec. Byla to mladá, černovlasá žena s jedovatě zelenýma očima, které už na první pohled působily dojmem odhodláného a všehoschopného člověka. Ve vlasech měla uvázanou rudou pásku, což ještě podtrhlo pohled, kterým se ta žena na Liu dívala; nebylo v něm sice žádné opovržení, ale propůjčovalo majitelce oněch nebezpečně jasných očí vzhled krutého a nevyzpytatelného bojovníka.
     Lia došla až na pomyslnou hranici úctyhodné vzdálenosti od mistrova stolu a poklekla s hlavou skloněnou k zemi. Stejně jako všichni ostatní se bála své oči vystavit dvěma ohnivě ledovým čepelím. "Zavolal jste mě, mistře?" zeptala se jasným hlasem, jelikož věděla, že mistr nemá rád, když válečníci hovoří příliš potichu, avšak v Liiných slovech byla znát pokora a nejistota. "Ano," přisvědčil mistr. "Teď vstaň a prohlédni si tuto dívku." Liu to poněkud překvapilo, jelikož ona "dívka" vypadala spíše tak na pětadvacet let, ale poslechla. Pomalu se zvedla na nohy a zadívala se na tu nesympaticky vyhlížející osobu, ze které, soudě podle toho, jak se na mistra dívala, bylo úplně jasně cítit, že je pro ni něco jako nejvyšší božstvo. Lia si ji změřila očima od dívčiných krátkých černých vlasů až po vysoké boty; měla čím dál větší obavu, že pokud bude muset s touto dívkou navázat nějaký vztah, dopadne to podobně jako s Kiyoshim.
     "Víš, o koho se jedná?" zeptal se mistr. "Ne," odpověděla popravdě Lia. "Jmenuje se Karai," poučil ji mistr, vstal od svého stolu a velice pomalým a rovným krokem zamířil ke jmenované dívce. "Do našeho klanu se dostala pouhou náhodou. O to více si jí cením. Pokud bych ji měl k něčemu přirovnat, řekl bych, že je to má pravá ruka. Je jako šelma. Dokáže se připlížit ke své kořisti tak tichým a lehkým krokem, že ji nezaznamená ani samotná země. Ostatně..." otočil se na chvíli na Liu. "...ty sis jí také nevšimla, ale ona o tobě ví všechno, aniž byste spolu někdy promluvily." Lia nevěděla, co si o tom má myslet, a snažila se opět hledět do země, i když jí to připadalo nezdvořilé. "Proto myslím," pokračoval mistr, který už došel téměř ke Karai, jež pořád stála na jednom místě jako sloup, "že právě ona tě může nejlépe naučit správným technikám." Lia opět pocítila to ošklivé bodnutí v srdci. Proč by si ji měla brát na starost nějaká namyšlená ledová královna? Je snad lepší než elitní jednotka? Nebo snad i lepší než sám mistr? Je něco takového vůbec možné?
     "Mí... předchozí učitelé nebyli vhodní?" zeptala se Lia opatrně. "Znáš se s nimi až příliš dlouho. Pravidla našeho klanu říkají, že nejvhodnějším způsobem, jak se naučit umění boje, není dobře poznat svého učitele a být s ním ve stejném postavení," prohlásil mistr a Karai se na něj podívala. Vypadala docela uchvácená jeho slovy. "Naopak, mistr musí ovládat také jistý druh umění kromě bojového - a to, že musí umět dokázat naučit svého žáka ne jen to, co učili jeho, ale ještě něco navíc. Pak se nestane, že úroveň žákových schopností nebude klesat v úměře s počtem generací."
     "Také se zdá, že tví dosavadní učitelé k tobě chovají jistou nevraživost," pokračoval mistr a nyní zamířil k Lie. "Pokud zůstaneš v elitní jednotce, někteří její členové a postupně všichni tě přestanou brát jako sobě rovného bojovníka. Budou tě shazovat. Budou tě týrat. Proto jsem dospěl k rozhodnutí, že bude nejlepší přeřadit tě hned, čímž předejdeme možným budoucím komplikacím." "Přeřadit..., mistře?" ujistila se Lia s kamenem v žaludku a knedlíkem v krku. Co se s ní teď stane? "Od zítřka už tě bude učit jen Karai," vysvětlil jí mistr. "Staneš se její učednicí. Nebudeš se stýkat s žádným jiným členem klanu než s ní a se mnou. Pokud ti bude zadáno poslání, absolvuješ ho vždy s Karai. Tak obnovíme loajalitu, která se po té události tolik zmenšila."
     Teď stál u Lii tak blízko, až přemýšlela, jestli nemá ucouvnout a vrátit se do poctivé vzdálenosti, mistrovy oči jí to ale nedovolily. Přikovávaly ji na místo jako kovové hřeby. Nedokázala se ani pohnout. "Zajímavé," řekl mistr o něco tišším hlasem, vzal Liu za ruku a zadíval se na její vypálený cejch. Lia cítila, jak se jí ruka chvěje. Nebyla zvyklá na takové situace. "Nebýt přílišné jistoty tvých společníků, to děvče, které ti zmařilo záměry, už dnes nežije." "Proč, mistře?" zeptala se Lia. "Byla dcerou muže, který býval jedním z mých nejhorších nepřátel. Mí nindžové dostali rozkaz se ho zbavit. Vyvraždili celou jeho rodinu... jen u toho děvčete zaváhali. Měli tolik způsobů, jak ji zabít... a oni ji v podstatě nechali jít. Byli přesvědčeni, že mráz a led udělají své... Ale ona přežila."
     Svou zlost dokázal mistr někdy skrývat tak, že to nebylo možno odhalit; přesto Lie stiskl ruku, jak se v něm ozvalo zrníčko vzteku. Skoro to nebolelo, ale Lia se přesto otřásla. "Můžeš jít," pokynul mistr a vracel se zpět ke svému stolu. "Karai tě bude čekat zítra v sedm hodin v jejím vlastním dojo. Desáté patro, páté dveře zprava." Lia se zhluboka uklonila. Poklonu věnovala také Karai, nebyla však tolik upřímná a hluboká. Karai to zaznamenala, nic ale neřekla. "Budu se těšit, Mio Ankoku," řekla trpce, počkala, až Lia vyjde z místnosti, a rovněž zamířila k východu.