XIX - Halloween, 2.část
"Jediné možné vysvětlení je, že Krvavá Mary je ninja a patří k Foot klanu," žertuje Michelangelo a zvědavě si prohlíží roztříštěné sklo. "Jak jsi zrovna ty došel ke Krvavé..." začne podezřívavě Raphael, jenže ho přeruší rázné mávnutí rukou. "Raphaeli, měl by ses zajímat o vážnější věci!" napomene ho sensei. "Proč? Je Halloween!" ohradí se rozhořčeně Raphael. "Jestli Krvavá Mary není dost vážná záležitost..." "Tak moment - jestli víš, kdo to je, jak jsi k ní došel ty?" zkouší svého bratra Michelangelo. Už to vážně nemůžu poslouchat - to snad dočista zapomněli na to rozbité zrcadlo? "Ticho!" vykřiknu tak hlasitě, až oba přestanou. "Můžete mi vysvětlit - a myslím tím úplně doslova - co je zač ten Foot klan? A jaký má význam tenhle symbol na zrcadle?" mávám zběsile rukama od želv k zrcadlu a od zrcadla k želvám.
Mistr Tříska si tiše povzdychne. "Je načase, abychom vám objasnili některé záležitosti," šeptá.
"Všechno to začalo, když jsem ještě měl svého senseie - mistra Yoshiho. Vyučil mě umění ninjutsu. Byl to neobyčejně zdatný bojovník a znal toho velmi mnoho. Měl ale také své nepřátele - a jedním z nich byl Oroku Saki, známý také jako... Trhač. Patřil právě k onomu klanu, jehož značku vidíte na zrcadle," pokyne mi dlaní k rudému emblému, z něhož již některé kapičky stekly až na umyvadlo. Je to dost děsivý pohled. "Domníval se, že mistr Yoshi ho zradil. Vtrhl do našeho sídla a chtěl po něm informace... nedostal je. A proto mu Trhač zasadil smrtelnou ránu. Utekl jsem do stoky... a zde jsem také nalezl své syny."
To jsem tedy vážně nečekala... Zaráží mě to. Mrzí mě, že jsem byla tak rozzlobená, a také je mi líto zmíněného mistra Yoshiho. Jaký asi byl?
"A... Proč se mu vlastně říká Trhač?" ptám se tiše. Zní to trochu zmateně. "No, nad tímhle jsme taky dost dlouho přemýšleli," škrábe se Donatello na hlavě. "Musím říct, že už nám dal hodně nápověd." "Jo, například jednou..." chce začít Raphael, ale opět mu není dovoleno dopovědět větu: "Počkejte. My si tady povídáme o minulosti, jenže teď jsme v přítomnosti a ještě nikdo z nás nevyřešil, kdo nám objednal nové přemalování koupelny," mračí se Leonardo. Teď mě něco napadá. Ostražitě přecházím k roztříštěnému sklu a beru do ruky střep. Bez okolků se jím říznu do levého ukazováčku. "Co to děláš?" diví se Donatello. Neodpovídám mu. Místo toho nově vzniklou krůpěj rudé tekutiny olíznu a pak setřu ze zrcadla největší koncentraci červené kapaliny, aby to také bylo poznat, a učiním s ním stejný pokus. Výsledek je: a = b. "Je to krev," vrčím se rty ještě jasně rudými.
"Že by byl někdo ochotný obětovat svoji krev pro jednu malůvku?" vrtí hlavou Michelangelo. "Na tenhle obrázek by nejspíš spotřeboval celou svoji nohu," míní Raphael se založenýma rukama. Má nejspíš pravdu - symbol Foot klanu dosahuje rozměrů desky stolu.
"Hele,... Docela jsi se trefil." Leonardo upřeně zírá kamsi dozadu. Pohled má podivně skelný a vytřeštěný. Nechápavě se zadívám na stejné místo - a v tu chvíli dostane mé srdce takový elektrický impuls, až mi zacuká celým hrudníkem. Za dveřmi, které jsme otevřely a jež se celou dobu pomalu zavíraly, někdo leží. Černý přiléhavý oděv, na prsou stejná značka co na zrcadle a na všech údech dlouhá tržná rána. Čerstvá. Jelikož má muž zakrvácené ruce složené na hrudi, vsákla se mu krev do rudého symbolu. Není na něm k rozeznání.
"Ehm," podotkne Michelangelo a při výdechu pochmurně svěsí ramena.
Komentáře
Přehled komentářů
super povídka už teď se těším na pokračování :-)
Moc se mi líbí váš web a nejvíc se mi líbí povídky- jen tak dál :-)
super
(Alena, 12. 1. 2011 19:52)