X - Nepravidelné stopy
Pokud si myslíte, že jsem si je okamžitě vzala, tak se šeredně mýlíte. Součástí obřadu byla i patřičná odpověď, krátká meditace a slib věrnosti. Mistr Tříska mě žádal, abych se nechvástala a neukazovala zbraně hned, jak to bude možné. Že prý mám počkat, až to sama uznám za vhodné. A katary jsem si nevzala, dokud mi je – po trpělivém čekání – sám nedal do ruky. Přitom se opět zaleskly jako zrcadlo.
Tma nepolevovala, ale mně se začínala rozjasňovat mysl. Po pětiminutovém mlčení, kdy sensei kývl hlavou, abych odešla, jsem si všimla, že šátek ještě stále drží v ruce. Přišlo mi divné ptát se, proto jsem jen přikývla a pomalu, po kroku za dvě vteřiny jsem se odplížila ke dveřím.
„Tak ukaž! Cos to dostala?“ dorážel rozjařeně Michelangelo. Skákal kolem mě jako nadšený pejsek, kterému nabízejí míček, a za žádnou cenu se nedal odradit, ani po dobrém (Leonardo, jak se ho snažil zklidnit a vysvětlit mu to), ani po zlém (Raphaelovy rány a posměšné poznámky). Katary jsem si sice dobře schovala za pás, aby nebyly vidět, ale stejně jsem měla pocit, že část možná zahlédli.
Po neúspěšném opakování prosby, aby mi dopřál minutu klidu a ticha, jsem musela uprchnout do svého pokoje a držet kliku ve vodorovné poloze, i když ta se za každou cenu chtěla dostat na svislou. „Dej mi pokoj!“ ječela jsem na něj vztekle. „To jsi takhle reagoval taky, když jsi dostal své zbraně?“ Ruka za dveřmi kliku pustila; ovšem protože já jsem to nečekala, sletěla jsem na zem a vyrazila si dech. Mezitím, co jsem kašlala a držela se za krk, jsem se odplazila na postel. Michelangelo se už neozval, ani nikdo jiný. To mě potěšilo, ale zase jsem cítila malou kapičku viny. Co když jsem se k nim zachovala až moc opovržlivě?
Projela jsem si rukou vlasy, ale účinek klidu se nedostavil. Miaow, která byla do té doby zalezlá posteli a hrála si s kostí, která už málem nedržela pohromadě, mi tiše olízla dlaň. Usmála jsem se: „Jsi hodná, Miaow. Víš, že mám tajemství? Povím ti ho. Budu mít teď drápky jako ty.“ Kočka se na mě překvapeně podívala, jako kdyby mi rozuměla. Pak ale „prohlásila“: „Jsem ráda, že jsi mi to řekla. Ale teď si odpočiň, není čas na neklid. Budu tady s tebou.“ A tak jsem tam ležela, hladila ji a Miaow mi předla do ucha. Byl to jeden z nejkrásnějších zvuků, jaké jsem kdy slyšela. Po pár minutách cukání hrdla přestalo.
Později se ale mým přátelům přece jen podařilo ze mě vymámit, co že jsem to od senseie dostala - nebo jsem si to alespoň myslela. Bylo to některý den v týdnu, tak kolem čtvrté hodiny odpolední.
Dostali jsme za úkol – tedy Donatello a já – prozkoumat určitou část stok. Michelangelo tam prý slyšel nějaký podezřelý zvuk, který později přerostl v podivné chrčení. Nevěděl, co to bylo, a tak k tomu šel blíž. V tom okamžiku mu ale cosi přeletělo přes oči takovou rychlostí, že se mu všechny tvary i barvy slily dohromady, a dušoval se, že to byl ztracený Donatellův vodní vůz. A bylo to v tzv. Zelených katakombách. Mimochodem, byla to část, kde jsem potkala krokodýla-zachránce.
„Určitě víš, že jdeme správně?“ ptal se neklidně Donatello. Viděla jsem mu na očích, že tuto část stok ještě nikdy neviděl ani v ní nebyl. Strach rovná se menší odolnost v boji. Takže pozor.
„Už sedmkrát jsme zabočovali.“ „Určitě jdeme dobře,“ ujišťovala jsem ho, i když sama jsem si nebyla jistá. Podivné bylo, že předtím jako by byly stěny kanálů trochu jinak zeleně zbarvené než teď. Ale ta dlouhá, nekonečná chodba se naprosto přesně shodovala s tou, ve které jsem málem přišla o život.
A náhle jsme uviděli na studené podlaze stopy. Nepodobaly se vozítku, a ani vodnímu, které by samozřejmě jezdilo pouze ve vodě. Byly to zvířecí stopy. „Není možné, že patří Očím?“ zeptala jsem se a snažila se, aby to neznělo také nervózně. „Možné to je, ale zase není vyloučené, že sem zabloudilo nějaké zvíře shora,“ upozornil mě Donatello moudře. „Každopádně je budeme sledovat.“
Tak jsme po těch stopách mířili stále dál a čím dál víc jsme se vzdalovali od doupěte. „Pozor,“ vykřikla jsem náhle tiše, když jsem viděla tu zrádnou zatáčku. Nenáviděla jsem ji. Tak prudká a tak bezcitná. „Tady to končí.“
„Cože?“ zeptal se zmateně Donatello, když opatrně nahlédl za roh. „Tady to přece pokračuje dál.“ Zděšeně jsem se podívala. Skutečně. Po krvavé stěně nebylo ani památky, chodba pokračovala a postupně měnila barvu ze zelené na hnědou. „Jsem si jistá, že to bylo tady!“ prohlásila jsem rozhořčeně. „Šla jsem tak dlouho rovně, a pak najednou – slepá ulička! To není možné!“ „Tak se do toho nemožna podíváme,“ ušklíbl se Donatello a vyrazil opět po stopách.
Stopy byly čím dál tím víc vzdálenější, jako kdyby jejich zvířecí majitel skákal nebo běžel. Byly také čím dál neuspořádanější, což zase vypadalo, jako když zvíře bylo zraněné a potácelo se. Ale bylo by možné, aby zároveň tak rychle utíkalo, nedej bože – skákalo, a takhle neuspořádaně? To spíš vypadá, jako kdyby...
„POZOR!“ vykřikl najednou Donatello. Bleskurychle jsem pochopila, o co jde.
Jedna dlaždice totiž naprosto nečekaně praskla a propadla se. Vzhledem k tomu, že jsem na ní stála jen jednou nohou, jsem se ještě stihla přehoupnout na pevnou dlaždici, ovšem zvedal se mi žaludek při pomyšlení, kam bych to tak asi spadla. To bylo také divné - kam se asi tak může dlaždice jen tak propadnout? Zela na nás jen černá díra ve tvaru čtverce.
Museli jsme skákat na stopy, abychom se vyhnuli dalším nepříjemnostem. Ani jsem si nechtěla představovat, kam bychom se ještě tak mohli propadnout, a když se mi přece myšlenky zastavily na kyselině, začala jsem myslet na Oči. Kde jsou? Proč se zase neobjevují? Už přece nejsme v Zelených katakombách. Měly by se objevit, jenže tady zase nejsou...
Stopy ale náhle skončily u žebříku. Byl kluzký, vratký a každou chvíli se mohl zbořit. Bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by tak velké šelmy jako tygr nebo medvěd (soudě podle velikosti tlap) dokázaly po žebříku vyšplhat, ledaže by se někam propadly, vznesly se do vzduchu (na co to krucinál myslíš, Jessico? napomenula jsem se) nebo by je někdo popadl.
„Jdeme nahoru?“ zeptala jsem se. „Jak jinak,“ zabručel Donatello a chytil se žebříku.
Ten ale nevydržel dlouho. Těsně po tom, co jsem já jakožto druhá vyšplhala až na úroveň chodníku, se utrhl a se strašlivou ránou spadl na podlahu stoky. Byla to docela výška, takže jsme uvažovali, jak se máme dostat zpátky, ale to v tu chvíli nebylo důležité.
Vycítili jsme, že za námi někdo je. Téměř ve stejnou chvíli jsme se otočili, já první, Donatello jako druhý. A dívali jsme se. Vztekle, měli jsme důvod.
Před námi stálo asi deset teenagerů všech možných věkových kategorií od dvanácti do sedmnácti let. Vlasy jim hrály všemi možnými i nemožnými barvami a tvary, od růžových zubatých až po zelené dredy, postav byli také různých, byli tu střízlíci, trpaslíci, tlusťoši i svalovci, a každý z nich byl také jinak ozbrojen. Jeden měl řetěz, druhý hůl, třetí zase kovovou trubku. Ale všichni měli na různých částech těla namalován purpurový znak ve tvaru zkrouceného draka.
„Ale ale,“ usmál se zlověstně ten úplně vepředu. Vlasy měl světle modré, kdybyste na něj vzali magnet, nezůstalo by mu v obličeji ani trochu piercingu, díky kterému vypadal jako robot, byl vysoké postavy a oči měl plné zloby. „Copak dělá taková hezká holčička tak pozdě venku?“ „Třeba se ptá, odkud jste se tu vzali,“ řeka jsem panovačně. Několik uličníků se krátce, bouřlivě zachechtalo. „Věř si, že třeba z pekla, ale bude pro tebe lepší, když sem pěkně rychle navalíš šrajtofli.“
„A co když žádnou nemám?“
„Tak jsi v pěkným průšvihu. Abys věděla, Růžoví draci nemají ve zvyku poslouchat kecy."
„A slyšeli jste už někdy o mně?“ zavrčela jsem vztekle. V tu ránu jsem měla katary na rukou. Ani nevím, jak se tam dostaly. Smích utichl. „A o ninja želvách?“ přidal se Donatello.
„Nezahrávejte si s náma,“ řekl troufale, ale poněkud bázlivě ten mizera a začal couvat. Jeho hůl teď proti mým „drápům“ neměla žádnou hodnotu.
Zuřivě jsem se k nim blížila. Vítr mi cuchal bílé vlasy a oči mi ztvrdly na kámen. „Zmizte!“ přikázala jsem. Muselo to znít několik desítek metrů daleko, ale na to jsem nebrala ohledy. „Zmizte, nebo půjdu blíž! A věřte mi, kočky neumí jenom příst!“ Výhružně jsem křížila katary o sebe. Jejich stíny mi měnily tvář na naprosto nečitelnou.
„Hele, hoši, radši mizíme,“ navrhl zoufale pobuda. Pak však před něj náhle předstoupil mohutný, svalnatý tlusťoch s velkým kyjem v rukou. „Klídek, Jime,“ řekl odporným, bručivým hlasem. „Já to vyřídím.“
Jo, to teda vyřídíš, říkala jsem si, ani nehneš prstem, ty horo sádla, ani nebudeš mít čas, špekoune...
Vrhla jsem se proti němu tak rychle, až jsem málem zakopla, ale podařilo se mi udržet rovnováhu. Jeden katar jsem zarazila do kyje, vyhodila ho do vzduchu a přímo před očima jsem se vymrštila, tak, jak mě to učil Michelangelo, a ve vzduchu všemi šesti drápy jej rozřízla na cáry, jak jsem to viděla dělat Raphaela.
Seskočila jsem. Tlouštík zůstal naprosto ohromeně stát. Třísky bývalého kyje mu dopadly k nohám a jedna ho dokonce praštila do hlavy. „Zmizte,“ opakovala jsem a hlas se mi už samou zlostí třásl. „Zmizte, nebo tohle udělám i s vámi!“
Tohle už bylo na ty pouliční krysy moc silné pití. Upustili všechny zbraně, které měli, jen to řinklo, a dali se do zběsilého úprku.
Obrátila jsem se k Donatellovi. „A to jsem si myslel, že jsi začátečník,“ řekl udiveně. V tu chvíli jsem si uvědomila, že on je tam také. Na něj jsem v tu chvíli úplně zapomněla, a také na to, že moje katary musel určitě vidět. „Tak už to víš,“ řekla jsem bezbarvě. „Moje zbraně jsou katary.“ „Všiml jsem si,“ procedil hořkým tónem. „Že je dostaneš, to mě opravdu nenapadlo. Hrozně složitě se totiž s nimi manévruje.“ „Mně se zase špatně manévruje s nagitanou,“ zasmála jsem se. A byla to docela pravda. „Prostě se mi zamlouvají. A už necháme tohohle rozhovoru a půjdeme hledat ty stopy.“
Souhlasil se mnou a už se na nic neptal.