VIII - Zelený labyrint
Ovšem něco mě přinutilo, abych se začala učit alespoň základní obraně. Rozhodla jsem se, když jsem potkala zase něco v kanále. Kde taky jinde, vždyť jsem se téměř nehnula z doupěte.
Tentokrát jsem s sebou vzala Miaow. Už to nebylo kotě, ale krásná mladá kočka. Uměla se lísat i příst, s výjimkou Raphaela, v jehož přítomnosti pouze prskala a drápala.
Procházela jsem se do té doby neznámou chodbou. Byla docela široká, zbarvená do zelena a protékala jí menší stoka, takže nevypadala nijak moc vábně. V této části jsem ani jednou nepotkala Oči, což mě zároveň uklidnilo a zároveň znepokojovalo; uklidňovalo, protože jsem z nich měla trochu strach a hrozilo nebezpečí, že se jednou opravdu neudržím a spadnu do vody, a znepokojovalo, protože byly prakticky to jediné, co mě tady chránilo. A také se Oči objevovaly všude s maximálně desetiminutovými intervaly, ale tady ne. Miaow naproti tomu byla zcela klidná.
Zrovna jsem si říkala, proč jdu chodbou, která snad nikde nekončí (šla jsem asi už hodinu pořád stejným směrem) a chtěla jsem se otočit, když vtom jsem zaslechla zlověstný zvuk. Ohlédla jsem se tím směrem s myšlenkou, jestli to nebude skutečná podoba Očí. Nebyla.
Byl to zase ten divný černý chlap, jediný rozdíl byl, že jsem do něj nevrazila na rohu. Nevím, jak jsem to mohla tak přesně uhádnout, ale byla jsem si na sto procent jistá, že jde o stejného muže. Dostala jsem na něj vztek, jak se ještě může opovážit sem vkročit. Věděl snad, že v této části kanálů se Oči neobjevují? Nebo se k tomu odhodlal ještě jednou? To nebylo důležité. Důležité bylo, že jsem byla v pěkném průšvihu.
Utíkat nazpátek jsem nemohla, protože by mě zaručeně dohnal. Kdybych byla několik desítek metrů od doupěte, pak snad, ovšem asi ve dvoukilometrové vzdálenosti to opravdu nešlo. Pohyboval se poněkud trhaně, což mě nejdřív trochu zaskočilo; ale když jsem viděla, že má na předloktí dost odporně podrápaný rukáv, poskočilo ve mně nepatrné zrníčko lítosti. Ale proč vlastně? Byl to přece nepřítel! Jenže... na druhou stranu, on to asi nebyl tak legrační zážitek, když mu něco ty jizvy způsobilo.
Stejně jako v minulém případě jsem nejdřív opatrně couvala. Na to ale už neskočil a vyrazil ke mně tak rychle, jak jen mohl. Já se dala také do běhu, do šíleného běhu před smrtí. Před očima mi vyvstávaly hrůzné představy...
Matka se zoufale vrhla, přímo do náručí samotné Smrti, jen proto, aby získala čas pro svou dceru, která se do té doby bázlivě krčila za jejími zády...
Začínala jsem si připadat, jako že skutečně mám před - nebo spíš za sebou smrt. Protože mi před očima běžel celý život jako kolotoč, jako předchůdce filmové pásky. Ten mizera za mnou ne a ne zastavit, i když jsem občas při chvílích, kdy jsem se odvážila na okamžik otočit, zpozorovala, že mu ruka působí značné potíže a musí ji tudíž držet u hrudi, aby mu nepřekážela. Ono se to nezdá, ale je to dost těžké, utíkat s poraněnou rukou.
Miaow se záhadným způsobem někam vytratila. Už jsem málem cítila jeho dech na zádech, když tu náhle jsem v plném trysku narazila přímo do cihlové zdi, když jsem zatáčela.
Tunel tady naprosto nečekaně a opravdu jako naschvál skončil. Zrovna v té nejtěžší chvíli. Před očima se mi rozprskly hvězdičky a planety či cosi jiného, jednoduše barevné koule, zelené, modré, červené, růžové, fialové... Věděla jsem, že tady jsem skončila. Stejně jako jsem skončila na tomto světě. Neměla jsem sílu se udržet na nohou, natož vstát. Jen jsem bezvládně ležela a čekala na konec.
Ninja mě v tom okamžiku samozřejmě dohnal. Málem nevybral zatáčku, byla tak ostrá a krátká, ale nespadl. Hořící dům... Neuhasitelné plameny šlehaly vysoko, kam nikdo nemohl dosáhnout... Měla jsem jen napůl otevřené oči. Pomalu se ke mně přibližoval, jeho katana - ano, opět měl meč - se leskla nebezpečným světlem...
Když vtom se ozvalo hrozivé "vrrruaarrr". Ninja se ohlédl - a spatřil obrovského, mohutného krokodýla, jak vylézá ze stoky. Bůhví, jak se v té stoce do té doby schovával - tak hluboká nebyla, nebo snad odněkud připlaval? (Zase naprosto zbytečná otázka.) Nevím. Jisté ale bylo, že se vymrštil po nepřítelově noze, a tu zachránil jen pouhý centimetr. Stejně jako minule se ten černý chlap dal do zběsilého jekotu a prchal do neznáma, krokodýl za ním, chňapaje mu po patách. Katanu se ani neodvážil použít.
Proč se vlastně ten krokodýl nevrhl na mě? - Byla jsem omráčená a nemohla jsem utéct. Jediným možným reálným vysvětlením bylo, že zvíře bylo hladové a zaútočilo na toho nejbližšího, nebo si mě nevšimlo. To v tu chvíli byla ale zase jen další nedůležitá myšlenka, kterých se mi teď v hlavě vyrojilo nespočet.
Snažila jsem se opřít o ruce, abych se mohla zvednout. Podařilo se mi to až na druhý pokus; při tom prvním jsem sklouzla po vlhké stěně a rozedřela jsem si dlaň o ostrý okraj vyčnívající cihly až do krve. Modlila jsem se k Bohu, aby její pach nepřilákal toho krokodýla nazpět, mátožně se postavila a opíraje se o stěny, potácela jsem se do zatáčky.
Neměla jsem absolutně žádnou představu, jak dojít do dva kilometry vzdáleného doupěte s napůl rozbitou hlavou a s nebezpečným krokodýlem, který v tu chvíli mohl být jak též dva kilometry daleko, tak dvacet metrů ode mě. Snažila jsem se přesvědčit, že v tuto chvíli stále honí toho nelítostného vraha v černém oděvu a chytá kus jeho boty, a téměř jsem se plazila dál.
A jako by toho nebylo málo, ztratila se mi Miaow. Neslyšela jsem její pronikavé mňoukání, ani tichý zvuk, jak šlapala tlapičkami na studenou podlahu. Je možné, že ji ten krokodýl... Ne, Jessico, kárala jsem se, na tohle prostě nesmíš myslet... Jako kdyby to, na co bych pomyslela, se splnilo. Miaow se prostě jen polekala, polekala se a nic víc... Jak ráda bych se v té chvíli dívala do těch čarovných, jantarových očí.
Očí... oči... Oči! Najednou tu zase byly. Zíraly na mě jako na zjevení, ale já jejich pohled jen stěží opětovala. Zastavila jsem se a držela se oběma rukama na tomto místě téměř hladké stěny, asi tu kdysi dávno byla povodeň a vymlela tuto část chodby. Dívala jsem se do těch očí jen tak dlouho, jak jsem to vydržela, ale pak mě to přemohlo a musela jsem mrkat, abych zahnala touhu svoje vlastní oči navěky zavřít.
Jak rychle se objevily, tak rychle zmizely. Namáhala jsem si poraněnou hlavu, jestli nešlo jen o výplod mé fantazie; proč se objevily teď a ne předtím? Ale z přemýšlení mě hlava ještě více bolela. Bylo správné nepřemýšlet? Ne, to bylo zlé. Jasné znamení, že umírám. Jak mě to učil Leonardo.
Po mých dlaních zůstávaly na stěnách krvavé skvrny, bylo to jako z hororu. A chodba jako kdyby nekončila. Necítila jsem však strach ze samoty, z bolesti, ze smrti, z ničeho. Ale pak jsem náhle - po jedné obzvlášť zamotané zatáčce - jsem narazila na rozcestí.
Nepamatovala jsem si, jestli tam předtím bylo nebo nebylo. Mé pokřivené myšlení mi nedovolilo normálně uvažovat. Kudy jsem měla jít? Jestli zabočíš špatně, zemřeš, našeptával mi vnitřní hlas. A měl pravdu. Znamenalo by to další beznadějné bloudění a do té doby by mé zranění převládlo. Určitě to musela být strašná rána, horší, než jsem předpokládala.
Vtom se Oči objevily znovu - v levé chodbě. Našeptávaly mi, kudy jít, nebo mě varovaly před špatnou cestou? Ale neměla jsem na vybranou. Vydala jsem se tím směrem, dokud jsem si ještě vzpomínala, jaký že směr to byl, vrávoravě jsem přešla po můstku, málem jsem spadla - a světe, div se, ta cesta byla správná.
Problém. Neznala jsem kód, a pravděpodobnost, že mě uslyší přes metr a půl tlustou stěnu, byla skutečně mizivá. Přesto jsem se vzchopila a naťukala tlačítka, která vydávala různé melodie. Nic se však nestalo. Očekávala jsem to. Tak blízko záchrany, a přece se mi jí nedostane.
Náhle se ozvalo ostré zamňoukání. Pohlédla jsem již jen na čtvrt celku otevřenýma očima po směru zvuku - a do náruče mi skočila Miaow. Slastně předla, přesto se však zdála být k smrti vyděšená.
Zvedla jsem ji, abych se alespoň narovnala - ale tu se Miaow začala natahovat po zařízení. Netušila jsem, jak by kočka mohla znát či si i jen pamatovat osmimístný kód, ale v té chvíli bych snad uvěřila i hadovi, že má nohy. Pozdvihla jsem kočičku tak, aby dosáhla na tlačítka. Mačkala je tlapkami s obdivuhodnou přesností - a šance jedna ku deseti tisícům měla úspěch. Zeď se odsunula a já se jako stará, zrezivělá loutka vploužila dovnitř.
Michelangelo s Raphaelem právě byli v zapáleném tréninku. Nevšimla jsem si, kdo zrovna vede; zrak jsem měla tak rozostřený, že jsem málem nerozeznala pohovku od mistra Třísky. Odsunula jsem zkrvavenou rukou dveře, takže na nich zřejmě zůstal červený otisk, na maličkou chvíli jsem se zadívala na toho, kdo byl nejblíž - Donatella, pak jsem klesla na kolena a zůstala ležet na zemi. Hlavou mi přitom projela ostrá bolest a záchvěv brnění.