VI - Oči na hlídce
Většinou jsem strávila noc v zatím neobydlené místnosti, jen pokud se mi nechtělo spát, tak jsem se procházela s Miaow po kanálech. Nacházela jsem tam různé podivné věci, jako například obrovský zub nebo plechovku plnou barvy, která mi vysvětlila nevysvětlitelný fakt, proč je voda najednou oranžová, a několikrát na mě ze tmy vyskočily obrovské žluté oči. Miaow se v tu chvíli zježila, couvala a syčela. To neznámé stvoření však jen mrkalo a nic víc. Nečekala jsem, až si to rozmyslí a ukáže se, a běžela jsem okamžitě nazpátek. Cestou jsem potkala Donatella, který tvrdil, že šel hledat zásoby, a já jsem tedy měla příležitost povědět mu o těch očích. Vrátili jsme se na to místo, ale oči už tam nebyly.
Ty oči - mimochodem byly podobné kočičím - se však objevovaly znovu a znovu. Pokaždé na jiném místě. Někdy na mě vykoukly, jindy už tam byly. Ale zvykla jsem si na ně a když jsem je náhodou spatřila, zuřivě jsem vyštěkla, ať koukají zmizet, oči se přivřely a splnily můj příkaz. Jelikož nikdo nevěděl, co je to zač, stala se z toho jedna z nikdy nevyřešených záhad.
S meditacemi jsem nepřestala. Když jsem byla znepokojená, vždy mě uklidnily. Občas jsem meditovala i sama, převážně však s Leonardem nebo mistrem Třískou, v jejich společnosti jsem se cítila lépe. Učila jsem se různé druhy a způsoby, některé bez myšlenek, některé s představami. Nejvíce se mi však líbila ta klasická, se správným dýcháním a s uvolněnou myslí.
Jednoho dne jsem se procházela po chodbách kanálů. Bylo brzy ráno, asi tak pět hodin. Miaow se mnou nechtěla, nejspíš měla nějakou práci s honěním krys. Přikázala jsem jí, aby nikoho neprobudila, a pak už jsem se o ni nestarala. Bez společnosti to tu však bylo velice tajemné, a co hůř, občas na mě přímo za rohem vykoukly Oči (žádné lepší pojmenování mě nenapadalo), a tak jsem se polekala, až jsem málem spadla do vody. Pokoušela jsem se do nich šťouchnout, ale Oči vždy zmizely a nezůstalo tam po nich naprosto nic. Nijak nereagovaly na moje tiché nadávky. Tudíž mi za chvíli tak bušilo srdce, až jsem se zakašlala, musela popadnout dech a pokračovat dál.
Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Pořád jsem zrychlovala, ale to mě děsilo, a tak jsem zase zpomalovala. Buď to byly Oči, nebo někdo jiný. A to mě znepokojovalo. Začínala jsem uvažovat o tom, že se vrátím, ale na to už bylo pozdě. Takže jsem se zastavila na jednom místě a čekala, co přinese voda.
A vtom ten nepříjemný pocit vyvrcholil. Vstala jsem a dala se do šíleného běhu před něčím, co jsem ani nevěděla, jestli tam je, ale muselo to tam být. Slyšela jsem všude kolem sebe kroky, ač byly z bůhvíjak velké vzdálenosti - a v jedné zatáčce jsem se s někým srazila.
V první chvíli jsem nevěděla, co se stalo. Rychle jsem se zvedla a spatřila jakousi stínovou postavu. Musela jsem si protřít oči, měla jsem je zastřené. Byl to někdo oblečený celý v černém. Nasupeně se zvedl a podíval se na mě divnýma, žlutýma očima, což byly ale jen oční otvory v kukle, kterou měl na hlavě. "Omlouvám se," řekla jsem okamžitě. "Já vás neviděla."
Náhle mi ale přišlo divné, co dělá takový zakuklenec v kanále a ještě sám. On si zřejmě také nedovedl vysvětlit, co dělá čtrnáctiletá bělovlasá holka v bludišti chodeb. Chvíli jsme na sebe dívali, a když se ani jeden nepohnul, neznámý náhle vytasil katanu, kterou měl skrytou za pasem. "Co to má znamenat? Já vám přece neubližuju!" couvala jsem před ním opatrně. On se ale blížil a blížil, ale do běhu se nedal. Zjistila jsem, že nedám-li se do běhu, snad se nedá ani on, ale moc slibně to nevypadalo.
Couvala jsem tak už několik minut. Pořád nezrychlil, což bylo sice dobře, ale takhle jsem přece nemohla couvat věčně.
A pak se konečně rozběhl. Já už jsem necouvala, ale otočila se a co nejrychleji jsem běžela zpět. Ovšem ten podivný chlap byl starší než já, a tudíž i rychlejší. Běžela jsem tak rychle, jak mi to jen úzké chodníčky a ostré zatáčky dovolovaly. Už mě začínal dohánět, když vtom jsem zabočila - a zaslechla přišerný výkřik. Patřil jemu.
Překvapeně jsem se zastavila a co nejtišeji se za ten roh podívala. Jeho katana zůstala ležet na zemi, kam spadla s hlasitým cinknutím, a její majitel prchal v šílené hrůze na opačnou stranu. A na mě se tajemně zahleděly Oči.
Že by ho vystrašily? Nebo do toho stvoření vrazil? Nebo snad... že by spatřil jejich pravou podobu?
Ale bylo mi jasné, že bych Očím měla poděkovat. "Děkuji," vydechla jsem. Oči nic, jen mrkly. Vztáhla jsem po nich ruku, jako kdybych je chtěla pohladit; ale Oči náhle znovu zamrkaly a zmizely. Před sebou jsem nahmatala jen prázdný prostor.