V - Nový domov
Tedy jsem u nich směla zůstat. Byl to nový domov, jaký jsem opravdu rozhodně nečekala. Všechno mě překvapovalo, od udivujících detailů výstavby až po samotné obyvatele. Občas jsem se posadila na podlahu a sledovala jejich tréninky.
U Leonarda mě nejvíc zaujala elegance jeho pohybů, jak šermoval katanami tam nebo onam, a uměl je tak dokonale přesně zkřížit, až mi přišlo zvláštní, že přitom ještě dokáže měnit výrazy tváře. Nepoznala jsem nikoho s tak velkým smyslem pro čest, pravidla a odvahu.
Když jsem sledovala Michelangela, oblíbila jsem si rychlost, jakou točil nunchaky, až hrozilo nebezpečí, že jeden z nich uletí a bude letět vzduchem jako bumerang či létající disk. Dovedl je roztočit tak rychle, až se proměnily v kola, a to už vyvinulo takovou sílu, že by to dokázalo přetnout například řetěz. Navíc byl asi jediný, kdo věštinou večer nešel brzy spát a díval se na svůj oblíbený pořad v televizi, o které jsem se nikdy nedozvěděla, odkud se tam vzala. Rád si pročítal komiksy, a došlo to tak daleko, až se jednou Raphael, který dostal za úkol uklidit celou místnost a zjistil, že všude leží poházené časopisy, konečně dopálil, všechny je vzal a vyhodil do stoky.
Donatello vlastnil tyč zvanou bo, která musela být lehká a zároveň přesně dlouhá. Proto byla dutá a tudíž se s ní dalo dobře manipulovat. Kdyby někdo takovou roztočenou tyčí dostal po hlavě, nemusel by se už probudit. Krom toho Donatello vynikal svými technickými znalostmi.
A konečně Raphael bojoval s dýkami saie, které mě docela děsily, a to nejen proto, že jsem si při pohledu na nich vybavila trojzubec. Byly krásné a elegantní, ale vražedné. Měly tu výhodu, že když zasáhly nepřítele, nezasáhla ho jedna rána, ale tři, což mohlo být smrtící. Také se kvůli zahnutým bodákům mohla sevřít nepřítelova zbraň nebo - pokud byla plochá - se dala zlomit. Raphael s nimi uměl házet tak, že se trefil dvěma bodáky přímo mezi nepřítelovu ruku a zeď, tudíž ho doslova přišpendlil ke stěně, a dále už byl cíl snadný.
Jejich sensei (učitel), mistr Tříska (zvláštní jméno) bojoval s obyčejnou holí, ale dokázal ovládat všechny typy zbraní, nemluvě o využívání k boji svého těla. Měli jste štěstí, pokud jste vyvázli ze souboje s ním ještě poměrně naživu, a to většinou jen tehdy, když si to na poslední chvíli rozmyslel. Znal toho mnoho, a mnoho toho také ještě nikomu neprozradil.
Často jsem ale vycházela ven, zejména při západu slunce, abych si alespoň připomněla, jak to vypadá, když červánky vytvoří kruh a uprostřed na vás civí jedovatě oranžová koule, a klesá níž a níž k obzoru. Pak už se neukáže. Někdy jsem měla pocit, že už znovu nevyjde, naštěstí jsem se ale mýlila. V takových chvílích jsem nejraději byla sama, i když jsem se většinou musela schovávat před ostatními lidmi, aby si o mě nepomysleli něco nepěkného. Však to k tomu nutilo, když jste mě viděli. Jak už jsem řekla, vypadala jsem trochu jako upír, i když rána na ústech od rampouchu se mi už zahojila.
Jednou jsem se procházela uličkami a našla tam malé, zatoulané kotě. Bylo černé jako uhel, takže jsem ho jen stěží rozeznala ve tmě. Zoufale mňoukalo a když jsem k němu šla blíž, couvalo a málem uprchlo. Milovala jsem kočky.
Vyndala jsem z kapsy jakési křupinky, které mi zbyly od večeře, a dala je kotěti na zem. Aby vědělo, že mu neublížím, odtáhla jsem se dál. Kotě chvíli čekalo a pak se začalo blížit ke hromádce. Křupinky mu chutnaly, jedlo je jako divé a předlo slastí. Po chvíli jsem se přiblížila a pohladila ho po hlavičce. Slastně zapředlo. Dalo se vzít do náruče a hladit; mělo krásný, hebký kožíšek. Jenže co já s tebou, říkala jsem si, zůstat tady nemůžeš, v těchto uličkách bys, kočičko, dlouho nepřežila. Ale měla jsem ho vzít do doupěte? Co by tam dělalo? Ještě by spadlo do stoky a utopilo se.
S těžkým srdcem jsem se vydala nazpět. Ale sotva jsem udělala krok, kotě zamňoukalo a přiběhlo ke mně. Zpočátku jsem si toho nevšímala, ale když mě provázelo na každém kroku a odmítalo mě opustit, nakonec jsem ho vzala do rukou a nesla ho.
"Co to je?" zeptal se překvapeně Donatello, když mě spatřil ve dveřích. "Nový domácí mazlíček," odpověděla jsem ledabyle. "Pokud se nemýlím, tak je to kočka," mínil Raphael. "A krásná kočka," dodala jsem pyšně. "Umřela by hlady, byla zatoulaná někde v ulicích." "Tak ji do těch ulic odnes zase zpátky," zavrčel zlostně Raphael. "Tohle není zvěřinec."
"Počkej, Raphe," zarazil ho Michelangelo. Kotě jako kdyby vidělo, co má před sebou za soudní porotu, mňouklo a dotklo se tlapičkou jeho ruky. Pak začalo příst. "Podívej na ni," smál se Michelangelo. "Chceš vyhnat takové krásné koťátko? Koukej, jak přede... Je milejší než my všichni tady dohromady." "Ještě ty začínej," okřikl ho Raphael. Nevěděla jsem, co říct.
Ale kotě na Raphaela nezapůsobilo. Ať už bylo jakkoli roztomilé, jemu se nelíbilo. Vzal je za hřbet s úmyslem jej rychle vyprovodit ven, avšak kotě zuřivě zaprskalo a zaťalo mu drápky do předloktí. "Koukej toho nechat, kočko!" pokáral ho zuřivě Raphael. Ale kotě se bránilo, syčelo, prskalo, drápalo, kousalo a cukalo sebou, dokud je nepustil a kotě spadlo zase na pohovku, na které jsem seděla. Okamžitě se mi schoulilo do klína a kvičelo. "Taková odporná potvora," řekl Raphael a obrátil se k němu zády.
V tu chvíli jsem pochopila, že jestli nezasáhnu, asi se nikdy nedomluvíme. "Ta kočka zůstane tady," vyrazila jsem bojovně proti Raphaelovi. "A jestli ji tady nechceš, tak si to vyřiď laskavě s majitelem. Já nemůžu za to, že za mnou chodí jako ocásek." Raphaelův pohled jasně svědčil o pravém opaku, ale nic neřekl. Jen se odtáhl a cosi si pro sebe zlostně mumlal.
Miaow - takové jsem jí dala jméno - byla skutečně oddaná kočka. Kam jsem chodila, tam ona také, a nikdy se nezjistilo, odkud že vlastně pochází a kdo byl její majitel. K jídlu toho nepotřebovala mnoho, většinou sežrala to, co už nikdo nechtěl, například rybí hlavu nebo - kupodivu - ohryzek z jablka. Jediná nevýhoda byla, že se několikrát jako naschvál zapletla Raphaelovi pod nohy, a když se snažil udržet rovnováhu, jen zlostně zaprskal, že kočka patří někam do lesa a ne do bytu. Ale já jsem se Miaow zastávala a ona rostla do krásy, pomalu se z ní stávala nádherná černá kočka. A její uhrančivé oči mě vždy okouzlovaly. Honila krysy po kanálech a nikdy nespadla, lovila mouchy a máchala tlapičkami jako větrnými mlýny, což bylo nutno ocenit. Zatím jediná krysa, na kterou si netroufla, byl mistr Tříska, a to bylo dobře.
