IV - Odchod ze tmy
Ležela jsem na posteli a poslouchala.
"Co tam s ní pořád provádíš, Leo?"
"Uklidni se, Mikey. Jenom ji připravuju na to, co uvidí."
"Chováš se, jako kdybys byl nějaký hypnoti..."
"Nedělal bych to, kdyby to nepotřebovala. Uvědom si laskavě, že má za sebou něco tak hrůzného, až na to málem zapomněla."
"Zvláštní způsob, jak někoho uklidnit, když je zavřený v tmavém pokoji málem bez přístupu vzduchu."
"Je to nejvhodnější prostředí pro meditaci. A jí to prospívá."
"Leonardo má pravdu, moji synové. Meditace je velice složité umění, které zklidňuje mysl a pomáhá najít rovnováhu mezi dvěma světy."
"Víme, mistře. Ale nezdá se vám, že Leo trochu přehání?"
"Ne, Michelangelo. Už se o tom nemíním dál bavit. Pokud se tu cítí alespoň lépe než venku, nebudeme nic měnit."
"Nemůže jí být lépe venku, mistře Třísko. Je tam patnáct stupňů pod nulou a sněhu jako v Antarktidě."
"A je to důvod, aby tam někdo nebyl šťastný?"
Na tuto otázku nedokázal oslovený nalézt odpověď.
Jak plynuly hodiny, byla jsem čím dál vyspělejší. Z ubohé lidské trosky se pomalu stávalo něco více. Leonardovy rozhovory ve tmě byly nyní ještě složitější a zamotanější, ovšem já je vcelku dobře zvládala. Některé trvaly jen deset minut, jiné mnoho hodin. Nebo se mi to jen zdálo? Nevím. Když je člověk takto pohroužen do své hlavy, čas pro něj ubíhá zcela jinak.
Obrazy se rozostřovaly a měnily. Oheň byl jasnější, krev a kouř jako bych cítila. Dovedla jsem cestovat v čase, vrátit se a vžít do dob dávno minulých, do svých vzpomínek. Co se týče potravy, nevím, jak je to možné, ale někdy se mi podařilo vypátrat (například na ztemnělé poličce) jablko či misku rýže. Občas jsem vzala něco do úst, jindy dostala přednost otázka, odkud se to tam vzalo.
Pomalu jsem vstávala. Cítila jsem se, jako kdybych v sobě měla jiného ducha, jako bych byla někdo jiný. Pokoj mě opouštěl a já to věděla. Osvobodila jsem se.
Chodba byla dlouhá, ale už rozhodně ne tak dlouhá jako předtím. Zůstala jsem nejprve stát na zábradlí, aby mi neuniklo jediné slovo z následujícího rozhovoru.
"Budeme tu ještě dlouho sedět?"
"A máš něco lepšího na práci, Raphaeli?"
Žádná odpověď.
"Hej, kluci, co si vyrazit někam ven?"
"Co bys tam dělal?"
"Nepůjdeme na koulovačku?"
"Kdybys tak trochu uvažoval, věděl bys, proč tam venku není ani noha."
"Třeba je tam jenom ruka..."
"Jestli tam venku něco je, tak jsou to neživé věci, a i ty musí drkotat zuby."
Chvíli mlčeli.
Ale pak mě Leonardo zahlédl.
"Myslím," řekl pomalu, "že něco by vám teď určitě spravilo náladu." Jeho společníci se zahleděli stejným směrem.
Pomalu, trhanou chůzí jsem k nim zamířila. Podivný, nelidský úsměv, až nepřirozeně světlé vlasy barvy sněhu, na místě nehtů ostré drápy, dlouho nestříhané, zdivočelé černé oči, pohled šelmy číhající na kořist, vysoká, hubená postava - očividně si teď lámali hlavu, jestli si nepřivedli do domova nějakého psychopatického šílence.
"Skvělé! Ty už jsi tady?" pochválil mě Michelangelo. "Ale nějak ses změnila," mračil se Raphael. "Jsi to vůbec ty?" "Ne," prohlásila jsem pohrdavě. Raphael se zapřemýšlel.
"Zůstaň už tady," doporučoval mi Donatello. "Protože jestli ještě jednou půjdeš do Leova pokoje, asi se z tebe stane duch." "Mně to prospělo," vysvětlila jsem mu. "Klidně bych tam šla znovu." Leonardo se pousmál.
Ale ještě tu byl někdo, koho jsem neznala. Zůstal mezitím napůl ukrytý ve stínech, a vystoupil z nich až teď. Byl to onen tvor, který mě jednou přišel navštívit, ten, který měl ten tichý, starý moudrý hlas. Až teď jsem viděla, jak vypadá.
Vypadal prakticky docela jako krysa, měl šedou srst a přivřené oči pod hustým obočím. Opíral se o hůl, ačkoliv mi přišlo, že ji nepotřebuje, a opravdu z něj přímo sršela moudrost.
"Vítám vás mezi námi," řekl tím tichým hlasem. "Děkuji vám," odpověděla jsem. "Bylo by pro vás lepší," pokračoval, "kdybyste prozatím zůstala zde. Tam venku vám hrozí nebezpečí." Neodpověděla jsem. Věděla jsem, co tím myslí. Ale nestěžovala jsem si. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se želvy po sobě podívaly.