III - Rudý vrah
Vtom jsem zaslechla jiný, dosud neznámý hlas. Musel patřit někomu staršímu, zněl klidně a vyrovnaně. "Způsob uvažování je jedna z věcí, které musíme odhalit u každého, s kým se setkáme, mí synové. Je to cesta k úspěchu." Ostatní hlasy utichly. Zřejmě se jejich majitelé neodvážili odporovat, což znamenalo, že ten starší má nadřazenější postavení.
Dveře se tichounce otevřely - a dřív, než jsem mohla zareagovat, už je opět někdo zavřel. Dovnitř zcela jistě někdo vstoupil, ale zjistit, jak vypadá, mi tma nedovolila.
Alespoň bych se mohla posadit - výsledný dojem pak bude mít větší hodnotu. Avšak stále ten stejný, starý hlas tiše prohlásil: "Klidně můžete zůstat ležet." Zvláštní. Těžko se předpokládají pohyby. Třeba vidí ve tmě lépe než já...
"Chtěl jsem se vás pouze zeptat," řekl, "jak na vás působíme."
Pokud to byla chvíle, kdy by mi měla jeho otázka přijít zvláštní - jako že nejspíš byla - tak jsem to na sobě nedala znát. Jako kdyby mě přímo nutil k odpovědi. Co asi mám odpovědět?
"Cítím se zde v bezpečí. Ale... jsem z vás trochu nejistá," prohlásila jsem nakonec kamsi do stropu. A pak ještě: "Proč je tady taková tma?"
"Temnota je klíčem ke světlu," odpověděl a směr jeho hlasu se přitom měnil. Přecházel z místa na místo. "Dokud na něj nebudete připravena, zůstanete zde." "Připadá mi to jako způsob, jak ze mě vymámit to, co vám nemůžu odpovědět," vypadlo ze mě neúmyslně. Nechtěla jsem ho urazit, ale on si to tak naštěstí nevyložil. "Pak uvažujete správněji, než jsem myslel." Zavřel dveře a odešel.
Místnost mě donucovala přemýšlet o různých možnostech odpovědí, která příště řeknu. Nutila mě také správně uvažovat a rozmyslet si, co udělám, aniž by na ní bylo něco neobvyklého. Byla jsem tam vězněm, a přece jsem mohla odejít. Jako bych tam patřila, a přece se čas mnou strávený v tom tmavém pokoji smrštil pouze na jediný den. Čtyřiadvacet hodin.
Co to mohlo být za toho podivného tvora, tak záhadného a tak moudrého? Obrysy těla i nadále skrývala tma; snad to dělala schválně, ale nechtěla mi odhalit skutečnost.
Ale něco o svých podivně tajemných přátelích se mi podařilo zjistit. Pokaždé, když Leonardo (jméno mi prozradil až při třetí návštěvě) meditoval uprostřed pokoje, se mi dostalo možnosti přemýšlet také o způsobech jeho myšlení. Představoval někoho, kdo kráčel ve stopách svého učitele. Zajímavé bylo to, že mi připadal jiný, když byl se mnou sám a pokoušel se mě přimět k tomu, abych uvolnila z hlavy své negativní pocity, a jiný, když byl se svými společníky.
Podle informací získaných o Raphaelovi (stačilo ho několikrát slyšet nadávat za dveřmi), jsem si vytvořila reálnou představu jeho chování. Měl výbušnou a nepředvídatelnou povahu, pokud nebylo po jeho, tak nebylo vůbec, pokud si k tomu Raphael nepřidal alespoň trefnou poznámku. Červená barva jeho pásky naprosto přesně vystihovala jeho samého, a když porovnáte rovný, ostrý meč s vražednou dýkou saie, něco jako zmenšený trojzubec (trojzubec! opět mě trápily vzpomínky), máte vlka a medvěda. Dokázal s nimi šermovat tak divoce (což jsem později poznala na vlastní kůži), až se proměnily v jednolitou čáru, tudíž pouštět se s ním do sporu se moudrostí vyrovnalo bezhlavému skoku do jícnu sopky. Není ovšem pravda, že by se nedovedl chovat obětavě - jeho zuřivost nikdy nepřekračovala určité meze.
O dvou zbývajících bratrech - ano, bratrech, ta čtyři stvoření byli sourozenci - jsem toho mnoho nevěděla. Vyhýbali se mi. Znala jsem jen jejich jména - Michelangelo a Donatello. Dlouhá, původem italská jména se tu zřejmě stala obvyklostí.
Pohrouženost a soustředěnost. Věci, které se vymykají popisu. Ale prospívalo mi to, i když můj zjev - ano, tomu říkám správný název pro mou osobnost - jasně hlásal pravý opak; možná už nehrozilo zmrznutí, ale vlasy, které mi záhadným způsobem úplně zbělely, jako kdybych zešílela, se kroutily a každý měl jinou délku, přesto však nebyly zacuchané; kůže brzy tak zesinala a zesvětlela, že jsem ve tmě úplně svítila; oči naopak začaly tmavnout a nakonec nebylo možné rozeznat panenku od duhovky a duhovku od panenky; čím dál tím více mi vystupovaly kosti; celá tato místnost mi dodávala vzezření mlhy, která se ten den, kdy mě zachránili, líně vznášela nad bílým sněhem.
Někdy jsem Leonardovy návštěvy zaznamenala, jindy ne. Učil mě meditačním schopnostem, abych se uklidnila, uvolnila a soustředila. Svíčky při těchto obřadech hrály velmi významnou roli. Naše rozhovory by nejspíše nikdo na první pohled nepochopil, ale pomalu se začínal můj zmatený příběh rozplétat.
"Dej si pozor na svoje myšlenky," varoval mě při jedné obzvláště působivé konverzaci, kdy bylo na místě spíše vzpomínání než přítomnost a rychlé rozhodování. "Nesmíš se zrazovat." "Snažím se." Tato odpověď ho zřejmě uspokojila. Opět se odmlčel a mně se před očima vyvíjely různé reálné i nereálné představy. Většinou patřily neurčitému muži s píkou, oštěpem či trojzubcem, zatím s příliš nezřetelným obličejem i tělem. "Je to jako kniha," poučoval a pronikal mi do mysli. "Opatrně ji otevři a jen na vteřinu nahlédni dovnitř. Pak se můžeš vrátit zpět a zkusit to znovu. Několikrát to opakuj, ale nenamáhej se. Vyplyne to z toho samo."
Vrah byl čím dál tím zřetelnější. Už se vybavovaly i oči, červené oči. Rudé jako krev. Moc ráda bych věděla, komu patří. Děsily mě i ve snech. Nikdy na ně nezapomenu.
"Kdo tě tyto schopnosti naučil?" ptala jsem se zvědavě. Leonardo si dal chvíli načas, než odpověděl. Zdálo se, že se rozmýšlí, co řekne. "Víš, jak se říká učiteli? Sensei. Znám jen jednoho dalšího, který by dokázal být lepší než mistr Tříska." Divné... Jako kdyby uhádl, co se mi honí v hlavě. "Ninjutsu není jen tělesná síla a obratnost. Také chytrost, prozíravost a umění přemýšlet sám nad sebou... Tak to říkal."
Žádná otázka už mu nebyla položena. A poprvé - poprvé od chvíle našeho prvního rozhovoru - jsem uviděla záblesk jeho povysunuté katany. Svítila odraženým světlem z jedné svíčky. Vrtalo mi hlavou, jak ty svíčky nemohou vyhořet, když je nikdy nikdo nevyměňuje. Alespoň nikdo takový zatím tento pokoj nenavštívil.