II - Tichá místnost
Velké zklamání. Nikam se nevrátím... Protože nevím kam. A nejspíš ani nemám kam - nebo že by někdo, kdo si pamatuje jen na to, jak bloudí zmrzlou ulicí v téměř letním oblečením, vlastnil nějaké krásné letní sídlo?
"Já domov nemám." Tato odpověď je zaskočila.
Dlouho se na mě dívali, šokovaně, nevěřícně, tak nevěřícně, jak jen to může být. "To nemyslíš vážně!" odskočila ode mě želva jmenovaná Raphael, jako kdybych měla vzteklinu. Věnovala jsem jí prosebný pohled: "Já si nepamatuji svůj původ."
"Pojď se mnou." Nemělo cenu odporovat. Šla jsem v jeho stopách tam, které zanechával, ač samozřejmě nebyly vidět . Dlouhá chodba mi připadala jako ponurá, neosvětlená cesta lesem na hřbitov, jaká se obvykle vyskytuje v okolí dětských táborů. Nekonečná cesta. Ale přece skončila.
Vedla do temného pokoje, osvíceného jen několika bílými, dlouhými svíčkami, které působily dojmem, že jsem právě vkročila do kouta své mysli nebo do nějaké věštírny. Nebylo nutné soustředit se na obrysy předmětů, ale jejich stíny ještě podtrhovaly atmosféru místnosti.
"Sedni si." Buď to byla židle, nebo postel, protože křeslo v ložnici se jen tak nevidí. Téměř jsem neslyšela, jak se mě tiše ptá: "Jak ti mám říkat?"
Dřív nebo později by to stejně zjistil. Ale stejně si myslím, že je zázrak, že se mi tento důležitý údaj navždy nevymazal z paměti. "Mé jméno je Jessica." Když nepromluvil, zeptala jsem se: "Mám říct i příjmení?" "Ne. Není to nutné." To je dobře. Stejně si ho nepamatuji...
"Řekni mi, Jessico... Co vidíš, když zavřeš oči?" Přišlo mi trochu podivné zavírat oči, když mám někoho před sebou, ale na druhou stranu bych byla blázen, kdybych odmítla něčí nabídku k pomoci.
Chvíli jsem se snažila najít mezi těmi roztodivnými tvary ve tmě nějakou pravidelnost. Náhle se blízko mě ozvala tichá slova. Zněla jako motlitba. Jelikož to asi po dvou vteřinách přestalo, můj pokus soustředit se na ně pohasl. Zdali šlo o zdání, či ne, zůstane nejspíš navždy otazníkem.
Ovšem pak se mi zdálo, že vidím cosi jako plamen. Zkoušela jsem se do něj ponořit - asi napotřetí se to podařilo. Obraz rostl, detaily se zostřovaly, až mě to překvapilo. Zaujal tvar něčeho, co hoří.
Jemné, tiché tlesknutí. Určitě signál, který říká: Přestaň. Zachvátil mě strach, že už bude v místnosti světlo; ulevilo se mi, že ne. Kolem na mě civěl jen temný prostor. Mohl se zdát nekonečný, nebýt toho, že tu a tam ze tmy vystupovaly siluety a dokonce blýskání nějakých kovových předmětů, jelikož všude okolo svítily desítky svíček. Potlačila jsem poněkud směšnou představu, že jsem mrtvola a mluví se mnou farář. Pak mi to začínalo připadat jako soud. A to už směšné nebylo.
Zajímavé bylo, že můj tajemný přítel vydržel velmi dlouho nemrkat. Dokonce ani já, jelikož při ostrém pohledu se to dá vydržet.
"Tak povídej," vyzval mě. "Já..." Jakýže obraz mi to vlastně utkvěl v paměti? Teď se mi zdálo, že se mi to zdálo. No to ale skládám věty. "...viděla jsem plameny."
Chvíli mlčel a přemýšlel. "Dobře," prohlásil nakonec tiše, asi po minutě, která délkou připomínala spíše pětinásobek uplynulého času.
"Teď si představ místnost," řekl a posadil se o něco pohodlněji. Místnost, místnost - ale jakou? Třeba v kostele. Ano... jediné světlo prochází vitrážemi, jinak všude vládne tma. Prachem zanesený oltář už léta nikdo nenavštívil, lavice chybějí úplně. Pavouci tu nejsou, zato pavučin je tu požehnaně.
Ještě chvíli pro jistotu počkal, a pak pokračoval s pokyny: "A teď... Vidíš malé, okované dveře." No dobře. Vlevo, splývaly s šedým kamenem. Na rozdíl od všeho ostatního vypadají zcela nepoškozeně, akorát ozdobné kování už hnědne rezem.
"Běž dovnitř." To se dobře řekne... jenže kam mám vstoupit? Že by to zůstalo jen na mně? Když žádná další rada nepřišla, stiskla jsem mosaznou kliku - dveře zaskřípěly, až mi přejel mráz po zádech (kde vlastně? Tam, nebo ve skutečnosti?), ale dveře samotné nebyly těžké, daly se docela dobře otevřít. Za nimi na mě vybaflo dlouhé, úzké schodiště.
"Kde jsi?" zeptal se. Možná to byl jenom pocit, ale jeho věta zněla poněkud rozrušeně. Že by mě tam skrytě sledoval? Pro mě zatím nereálné.
"Vede to dolů, dolů po schodech," odpověděla jsem lehce, abych nenarušila svoje představy. Pokud se to dalo za představy pokládat. "Dobře. Běž tam," pokynul mi hlas.
Schodiště se prudce svažovalo z kopce, takže jsem se musela přidržovat kamenné, ale suché stěny. Naštěstí tady někdo upevnil držáky se zapálenými loučemi. Plameny sice vypadaly spíš vysoce než široce, ale svítily na velkou dálku, takže světlo se překrývalo.
Nakonec schodiště skončilo u dalších dveří, vyšších a silnějších než ty předtím. Raději jsem o tom informovala svého společníka, dřív, než se zase zeptá. "Pokračuj," přikázal mi.
Tyto dveře skutečně byly masivnější a než povolily, mým kostem to dalo pořádně zabrat. Sice neskřípaly, ovšem v nestřežené chvíli se začaly znovu zavírat. Stačily by dvě vteřiny opoždění a způsobilo by to další namáhání, než by se dveřím zase uráčilo pustit mě dál.
Zpočátku mi to prostředí připadalo jako bojiště - všude samé ohořelé cáry, tráva zežloutlá a spálená na troud, sem tam poházené nějaké zčernalé předměty, ale nikde žádná krev či mrtvá těla. Zvláštní.
Přímo přede mnou stál hořící dům. Horko z ohně zjevně sálalo velmi daleko, ale na mě prozatím ještě nedolehlo. Stačilo popojít trochu blíž - a vtom jsem spatřila, jak z něj někdo vystupuje. Několik lidí - ale při zaostření pohledu se mi spíš zdálo, že jeden honí ty dva druhé a ostatní že jim blokují cestu. "Vidím nějaký... hořící dům," zazněla má slova jakoby do nesmírné propasti, do dálky, do hloubky. "Už dál nechoď," ozvalo se náhle varování. "Jen se dívej."
Z té dálky se mi špatně určoval věk těch lidí, jeden z nich však dosahoval asi tří čtvrtin výšky, co ten druhý. Asi to bude dítě... nebo starý člověk... Ať už to ale byl kdo chtěl, náhle upadl a jeho pronásledovatel ho v tom okamžiku dohnal. Cosi zdvihl do výšky... něco jako dlouhou tyč...
Jako kdyby můj tajemný přítel věděl, s jakými myšlenkami se přu, mě upozornil: "Nechoď dál. Zůstaň na místě." Od jedné z postav, kterou pronásledovaly dvě další, se ozval žalostný výkřik. Asi chtěla běžet dál, ale náhle se za sebe ohlédla.
Matka zoufale zaječela a vrhla se před své dítě, aby jej ochránila. Odstrčila ho, takže píka se zabodla do země a musela být znovu vytažena. Ten, který je pronásledoval, zaujal bojový postoj přesně před nimi, ale nezaútočil. Že by ta žena něco říkala? Možná ho prosila. Prosila, dožadovala se, zapřísahala ho... Ale jak si zrovna tahle myšlenka probojovala cestu do oddílu mých důležitých představ?
Jenže nepřítel zřejmě neměl čas ani náladu na nějaké vybavování. Stačil jediný úder a matka se sesula k zemi..
Postavil píku vedle sebe a otočil se k děvčátku. Vyděšeně před ním couvalo, ale čím urputněji se snažilo uniknout, tím rychlejší byl protivník. Než se dívka stačila otočit a dát se na útěk, popadl ji za ruku a povalil na zem...
"Myslím, že už toho bylo dost." Tak takový šok jsem tedy ještě nedostala; to, že v místnosti sedí ještě i někdo jiný, mi do té chvíle přišlo pramálo důležité. Otevřela jsem oči.
Několika plavnými a rychlými pohyby vstal. "Počkej tady," rozkázal klidně a zamířil ke dveřím. "Zatím si můžeš rozmyslet, co nám chceš říct..."
Zůstala jsem v té tajemné místnosti tedy sama. Se svíčkami, které kdyby nehořely, snad bych se propadla do temných hlubin. Prostá, ale pohodlná postel vybízela k ulehnutí, ale ne ke spánku. K přemýšlení. Nevím, jak dlouho trvalo, ale pouhých deset minut to rozhodně nebylo.
Pak se jako blesk z čistého nebe ozvaly ode dveří rozčilené hlasy. Všechny svíčky už dávno hořet přestaly; to už asi nastalo ráno, i když v pokoji se převalovala úplně stejná tma jako při tom tajemném rozhovoru.
"Není to snad jenom tvůj pokoj!"
"Chceme se na ni jít podívat."
"Přece k ní smíme, nebo ne?"
"Je unavená. Jen byste jí to zhoršovali."
"A ty snad ne?"
Existoval pro mě ještě čas? Všechny úseky se mi slily dohromady a vytvořily tuto čarovnou místnost, kde jsem jakoby zůstala uvězněná. Atmosféra tohoto pokoje mi nedovolila odejít. Vznášely se tu motlitby, tiché prosby a samotné ticho, které mě tlačilo do uší.